Tak především jsem se už dříve začal zbavovat přesvědčení, že banda kreativců, volnomyšlenkářů, editorů a ostatních looserů kolem Barbary Bulvové, píše scénář s nějakým výhledem do budoucna. Tedy, že celý seriál má nějakou koncepci, dějovou linku, zápletku, katarzi, vyvrcholení a ostatní nezbytné propriety dobrého příběhu. Ani myšlenka, že písemné podklady (nazvat to scénář je velice odvážné) pro kameramana a partu neherců, tedy jakési noty, aby zmínění měli alespoň rámcovou představu, co mají přibližně říkat, jak se pohybovat a ke komu se zrovna tulit a kde tak asi stojí kamera, vznikají náhodou se neujala. Ne tak to není. Myslím, že jsem té věci kápl na kloub. Nemám to sice potvrzené ani ověřené. Ale co není může být. S výzkumem jsem teprve na začátku. Po shlédnutí mnoha dílů, analýzy děje, prognózy vývoje, budování psychologického profilu jsem, po započítání statistické odchylky, došel přibližně k tomuto závěru.

Tak jak na netu existuje generátor textů v jaZYCE MILOslavA HeBkEHO, nebo nezbytná pomůcka pro budoucí voliče sociální demokracie, určitě existuje i generátor scénářů OVRZu. Pravda, je zcela jistě ukryt za neprostupnou hradbou firewallů, ohnivých zdí či DMZ. A to tak, že dobře. Strýček Google sice nenajde na klíčovou kombinaci slov „scénář + generátor + OVRZ“, ani jednu stránku, ale to není směrodatné. Zarážející je, že i taková těžké váha jako je MinӨhledač si na tomto zadání vyláme zuby. Zřejmě borci ze štatlu někde udělali chybu. Ale zpět k tématu.

ScénOVRZátor (můj ryze soukromý název pro generátor scénářů OVRZu) existuje. To je prostě pravda jako, že Elvis žije  a Amíci nikdy nebyli na Měsíci. Zcela jistě je jeho jádro napsáno v jazyce Brainfuck, s využitím  architektury x128  procesorů a SIMD instrukcemi. Nebudu dalek od pravdy, že kromě několika doktorů z plzeňské university třetího až čtvrtého věku, se na jeho vývoji podílel i legendární tvůrce neméně slavného programu pro zrychlení internetu. Ten, jehož jméno nesmí být vysloveno (nicméně zasvěcení vědí) je jeden z mála na sever od obratníku Kozoroha, který je schopen se zhostit takovéhoto úkolu. A co víc, zdárně ho i vyřešit. Takže tvůrce známe, teď se zkusíme podívat na to, jak vlastně generátor funguje.

V první fázi je potřeba pozdravit obligátním „Hello World“

++++++++++[>+++++++>++++++++++>+++>+<<<<
-]>++.>+.+++++++..+++.>++.<<++++++++++++
+++.>.+++.——.——–.>+.>.

Potom je nutné zadat počty a jména protagonistů (internet není nafukovací, nebudu je vypisovat všechny). Dalším nezbytným krokem je informace o výších hypoték jednotlivých protagonistů a jejich nesplacených úroků a jistiny. Tato informace je nezbytná pro stanovení výše honoráře. Navíc, po stisknutí Red Button, je tato odeslána příslušnému FÚ. Potom operátor zadá, kde přibližně v Kamenici se bude scéna odehrávat. Pro výběr může použít Array Dropdown s předvolenými destinacemi této fiktivní megapole. Připomeňme si nejznámější lokace: U čerta, Share, letiště, u Mázlů f kuchyňy (Mázl je totiž děsnej tvrďák) a samozřejmě Central park a Ř-úúúžofka (brouku). Následně program rozdělí protagonisty podle gender policy na male a female. Rekursivní metoda konečných prvků provede náhodný výběr a sestaví páry, které budou v následujících dílech k sobě poutány různými pojítky. Vytvoření vazby pomocí pyje, hypotéky nebo tchýně je poměrně obvyklé, pouta, chomout či horolezecké lano se nevyskytují tak často. Zde je nutno připomenout, že procesor řídící celý tento generátor, má známou chybu s plovoucí čárkou a je tedy jen otázkou času, kdy sestaví páry stejného pohlaví, či někoho z lidí sváže s případným domácím zvířete. Právní způsobilost navazovat vztahy v této verzi programu zatím není ošetřena.
Místo, herce a vztahy máme, ještě musíme zajistit pacienty a jejich diagnózy. Zde si nelze nevšimnout, že se tvůrci inspirovali u kolegů v zámoří. Tato část programu byla nedávno ošetřena patchem KB89698, který řešil chybu v metodice úchopu injekční stříkačky sestrou, nesprávné hodnoty při měření tlaku na přístroji OMROM 2715 a pád programu při dělení nulou.

Máme nyní víceméně zadány všechny hodnoty které potřebujeme a nezbývá než spustit samotné generování scénáře. To většinou proběhne v několika krocích a postup je signalizován zeleným gauge. Jakmile je proces generování hotov, na monitoru generátoru se zobrazí tiskový výstup kompatibilní s formátem Open Office. Obsluha může tento výstup exportovat do PDF, Excelu a CSV. Nyní nezbývá než výsledek vytisknout v požadovaném počtu kopií, ty rozdat zúčastněným a krokem veselým (zase z toho něco kápne) se odebrat na plac.
Program má také zabudovanou funkci Death, kdy je pomocí zaškrtávátka (checkboxu) označena postava, jejíž představitel se již dále nebude v seriálu vyskytovat. Ať už z důvodů zaplacené hypotéky či žárlivosti partnera. Funkce vypočítá nejbližší možný kritický bod, tedy místo, kdy může postava nějak logicky opustit děj a také stanoví důvod tothoto opuštění. Možností na výběr zde mnoho není. Za všechny např. infarkt myokardu, řádění rowdies a MUDr. Suk. Pokud je funkce volána s parametrem %zombie, znamená to, že se postava do seriálu vrátí. Zde se nabízí třeba služební cesta nebo válka v Zaire. Program používá plug-in Cimr_hdes ver. 1,1, který ovlivňuje demenci herců.

Další funkce a vlastnosti mi zatím zůstávají obestřeny tajemstvím. Ale slibuji, budu pátrat dál. Otevírá se zde mnoho nového, přímo vybízejícího k vědecké práci. Jo, a abych nezapomněl. Program má na výběr dva vzhledy „OfficeXP“ a „AmiPro Like“.

Na závěr, spíš pro ilustraci, ukázka začátku úvodní rutiny pro generování scény objednávky pití (99 lahví piva) v Baru u Čerta (hrají Lucie, Aleš, Pavla, Gita a pes Bublina, kompars nepočítaje):

>++++++++++[<++++++++++>-]<->>>>>+++[>+++>+++<<-]<<<<+<[>[>+
>+<<-]>>[-<<+>>]++++>+<[-<->]<[[-]>>-<<]>>[[-]<<+>>]<<[[-]>>
>>>>[[-]<++++++++++<->>]<-[>+>+<<-]>[<+>-]+>[[-]<->]<<<<<<<<
<->>]<[>+>+<<-]>>[-<<+>>]+>+<[-<->]<[[-]>>-<<]>>[[-]<<+>>]<<
<[>>+>+<<<-]>>>[-<<<+>>>]++>+<[-<->]<[[-]>>-<<]>>[[-]<<+>>]<
<[>+<[-]]<[>>+<<[-]]>>[<<+>>[-]]<<<[>>+>+<<<-]>>>[-<<<+>>>]+
+++>+<[-<->]<[[-]>>-<<]>>[[-]<<+>>]<<[>+<[-]]<[>>+<<[-]]>>[<
<+>>[-]]<<[[-]>>>++++++++[>>++++++<<-]>[<++++++++[>++++++<-] >.<++++++++[>------<-]>[<<+>>-]]>.<<++++++++[>>------<<-]<[- >>+<<]<++++++++[<++++>-]<.>+++++++[>+++++++++<-]>+++.<+++++[ >+++++++++<-]>.+++++..——–.——-.++++++++++++++>>[>>>+
>+<<<<-]>>>>[-<<<<+>>>>]>+<[-<->]<[[-]>>-<<]>>[[-]<<+>>]<<<< [>>>+>+<<<<-]>>>>[-<<<<+>>>>]+>+<[-<->]<[[-]>>-<<]>>[[-]<<+>
>]<<<[>>+<<[-]]>[>+<[-]]++>>+<[-<->]<[[-]>>-<<]>>[[-]<<+>>]<
+<[[-]>-<]>[<<<<<<<.>>>>>>>[-]]<<<<<<<<<.>>—-.———.<< .>>—-.+++..+++++++++++++.[-]<<[-]]<[>+>+<<-]>>[-<<+>>]+>+<
[-<->]<[[-]>>-<<]>>[[-]<<+>>]<<<[>>+>+<<<-]>>>[-<<<+>>>]++++
>+<[-<->]<[[-]>>-<<]>>[[-]<<+>>]<<[>+<[-]]<[>>+<<[-]]>>[<<+>
>[-]]<<[[-]>++++++++[<++++>-]<.>++++++++++[>+++++++++++<-]>+
.-.<<.>>++++++.————.—.<<.>++++++[>+++<-]>.<++++++[ >----<-]>++.+++++++++++..[-]<<[-]++++++++++.[-]]<[>+>+<<-]>>
[-<<+>>]+++>+<[-<->]<[[-]>>-<<]>>[[-]<<+>>]<<[[-]++++++++++. >+++++++++[>+++++++++<-]>+++.+++++++++++++.++++++++++.——
.<++++++++[>>++++<<-]>>.<++++++++++.-.———.>.<-.+++++++ ++++.++++++++.———.>.<————-.+++++++++++++.—– —–.>.<++++++++++++.—————.<+++[>++++++<-]>..>.<- ———.+++++++++++.>.<<+++[>------<-]>-.+++++++++++++++++
.—.++++++.——-.———-.[-]>[-]<<<.[-]]<[>+>+<<-]>>[-
<<+>>]++++>+<[-<->]<[[-]>>-<<]>>[[-]<<+>>]<<[[-]++++++++++.[
-]<[-]>]<+<]

Tak jako každý rok, tak i letos proběhl v areálu rekreačního střediska ve Svatošských skalách věhlasný teraristický aktiv. Pardon, už několik let povýšený na konferenci. O programu tohoto setkání se rozepisovat nebudu, to udělají jiní a jinde. Já se pokusím přiblížit, jak probíhal neoficiální paralelní program konference. Hlavním protagonistou byla tahle dobrota

která má dle literatury 1.500.000 SHU. Tedy zhruba o padesát procent víc než může mít Naga Jolokia, která je z papriček, které se dají u nás pěstovat, nejpálivější.

Kamarád Richard, o kterém byla zmínka v předešlém příspěvku, neúnavný propagátor kapsaicinu, vodní dýmky a Maroka, vytáhl s potměšilým výrazem ve tváři nenápadnou lahvičku a postavil ji na stůl v jídelně.

Já, jelikož se trochu ješitně považuji za znalce pálivého, jsem neváhal a jal se ochutnávat. Kapátkem ve víčku se mi podařilo na bříško ukazováku nabrat kapičku tmavě hnědé omáčky. Když to množství Richard uviděl, lakonicky prohlásil: „to nedáš“. A protože Richard je zkušenější pojídač čili, neměl jsem důvod mu nevěřit. Zbaběle jsem to „ohromné množství“ Bomby, asi tak 2×4 mm utřel do toaletního hajzlpapíru a kapátkem vytvořil množství o ½ menší. Labužnicky jsem kapičku o výměře asi tak 4 mm² setřel jazykem. V další pikosekundě jsem litoval dne, kdy jsem byl počat. V ústech se odehrál malý jaderný výbuch. Tři vteřiny po Velkém třesku existovala již většina známých prvků současného vesmíru, já tři vteřiny po mém Bigbengu začínal opět vnímat. První, co mne zaujalo bylo, že mne pálí pouze jazyk a vstupní část trávícího traktu, asi tak k mandlím. Rty či patro, jak to známe u čerstvých papriček, nikoliv. Taktéž jsem zaznamenal absenci škytání druhdy tak obvyklého. Slzy se draly do očí a o nějakém souvislém projevu se mluvit nedalo. Chuť Bomby ale byla docela zajímavá. Mísila se lehká příchuť ovoce s česnekovým ocasem. Pálivost postupně ustupovala a po nějakých pěti, sedmi minutách už byla situace v cavum oris docela normální, nebojím se říci příjemná. Dozvuky pálivosti nechávaly vyniknout chuti.

Ne všichni ale byli takto nadšení. Někteří nejen že nesdíleli mé nadšení, ale po ochutnání i potupně, v závětří, vrhli. Další nemilé překvapení čekalo ochutnávače v několika následující minutách ex post. Protože drtivá většina ochutnávačů Bomby byli pánové, kteří použili jako jídelní pomůcku některou ze svých rukou, respektive prstů, a protože paralelně s ochutnáváním Bomby popíjeli pivo, limo či víno, byli nuceni odejít jantarovou stezkou vykonat malou potřebu. A tady byl kámen úrazu. Vzhledem k tomu, že na pokožce se Bomba nijak neprojevovala, všichni do jednoho jsme uchopili (rozuměj každý zvlášť) svou chloubu do lateralitní ruky. Nastala druhá část Finální odpovědi. Shaft penisu již během výkonu mikce začal neskutečně pálit. My, tvrďáci, jsme to nedávali najevo, slabší jedinci vydávali různé zvuky doplněné bolestivými grimasami, a ti nejzženštilejší z nás si dokonce ohambí chladili sněhem.
Druhý den jsem si obědovou polévku ochutil Bombou opět. Nejsem přece bábovka, zkušeností mám až až, tak copak. Namočil jsem čistící špičku tapťátka do vršku Bomby a  tu potom vykoupal v polévce. Při druhé lžíci jsem se začal neskutečně potit a při třetí mi znoj z čela natekl do očí. Dalších asi dvanáct minut jsem byl slepý. Při otevření oči neskutečně pálily a navíc ani nedržely v poloze „ON“. Oba postižené smysly, tedy zrak a chuť, se mi navrátily, když už polévka byla studená. Vrátil jsem tedy nedojedený zbytek a šel si pro řízek, bych si spravil chuť. Protože jak se říká: řízkem nezarmoutíš.

Proč ten okázalý úvod, říkáte si asi. No proč, protože na samotném zasetí semínek čili do kypré hlíny toho až tolik zajímavého není.
V jednom nejmenovaném hobby obchodňáku jsem zakoupil okenní skleníček, rašelinové pěstební kornoutky a speciální směs zeminy pro výsev a pěstění. Rozboural jsem sušené papričky, které jsem dostal od kamarádů darem, otevřel plastikové pytlíčky s našetřenými semínky ať už z vlastní sklizně nebo z obchodu, udělal ďolíčky a uložil semínka do hlíny.

Seznam papriček, které se pokusím letos pěstovat

• Fatalii
• Habanero Chocolate
• Naga Bih Morich
• Naga Jolokia
• Jalapeños Purpure
• Serrano
• Scotch Bonnet Red
• Piri-Piri
• Noname z Cejlonu
• Noname z Bornea (loc. Mount Kinabalu)
• Fresno
• Red Peter Pepper
• Yellow Peter Pepper
• Noname z Hornbachu

a v neposlední řadě celý truhlík mého oblíbeného Jalapeños.

Na jednom z českých serverů věnujících se čili jsem našel zajímavý recepis, který si zamilovala téměř celá rodina. Původně pochází zpoza Atlantiku, kde mu říkají Jalapeño Poppers, ale u nás taky zdomácněl.

Budeme potřebovat zelené Jalapeños, strouhaný sýr, měkký sýr a slaninu. Druhy sýrů nejsou nijak striktně definovány, stejně tak ani poměr míchání. Já jsem vyzkoušel lučinu a goudu. Papričky rozřízneme podélně, vydlábneme semeník a do vzniklé vaničky vmázneme směs sýra. Poměr sýrů zase nechám na vytříbené chuti gourmeta. Takto naplněná Jalapeños zamotáme do slaniny. Ta by měla být pěkně prorostlá, široká tak akorát na papričku a dlouhá tak, aby se tato v ní aspoň jednou otočila. Tedy abychom vytvořili aspoň jeden závit. Takto nachystané závitky vložíme do vyhřáté trouby a pečeme při 200°C tak dlouho, než slanina zezlátne.
Tato pochoutka má jen jednu vadu. Libovolné množství, které připravíme, je vždy menší,  než malé množství. Dobrou chuť

A jen tak mimochodem, včera jsme si s mou drahou chotí pořídili krásný nový skládací plastový skleník. Zatím ale nevíme, kam ho dáme.

Čtěte také:

• Hlavně, že huba pálí

Doufám, že se i vám bude líbit.

Naše osmičlenná, genderově nevyvážená skupina dobrodruhů, opustila svá pracoviště a za hustého dopoledního trafficu se přesunula na Svatováclavské náměstí v Olomouci. Zde jsme byli svědky toho, jak blondýna z Mlsné kočky, dokáže svou felicií spolehlivě zaparkovat na místě, které by normálně stačilo třem průměrně inteligentním lidem v o poznání větších autech.

Výstup jsme zahájili s prvním úderem zvonu Panna Maria Svatohostýnská, který ohlašoval 11 hodin. Kolega velmi lapidárně vyjádřil atmosféru a zvuk skoro pětitunového zvonu slovy „tak tomu říkám bigbít!“. Zvonil nádherně a z bezprostřední blízkosti nebyl zvuk vůbec nepříjemný, spíše majestátní. Protáhli jsme se mezi trámovím, v uších nám lehce zvonilo, a postoupili po plechových schodech ze zvonice do prvního, postupového tábora.

Fascinující pro mne bylo točité schodiště stoupající středem věže odtud až do krovu. Moderní, ocelové schodiště a bílé zdi s okny kolem, ve mě, nevím proč, evokovaly vzpomínky na A. C. Clarka a jeho Setkání s Rámou. Výstup vzhůru, levotočivou zatáčkou, trval nějakých pět minut a někteří to v polovině vzdali a zahanbeně se vrátili. Na konci schodiště nás čekal průchod střešním pláštěm na ochoz. Nad mou hlavou se nacházela úchvatná symetrie ocelové konstrukce samotné špičky věže. Byla ve tmě, moje SB-800 si ale s tímto malým hendikepem docela snadno poradila. Zde jsme mohli vyslovit větu, na kterou se většina z nás těšila už od samé paty věže: „vrchol je dobit“. „Dobit, no nic moc“. „Když to srovnám s tím výletem na Kokořín…“

Postupovali jsme po ochozu, jak řekl kolega „antiklokvajs“, a obdivovali jsme panoramata města a velmi blízkého okolí, protože inverze, opar, či co to bylo za sračku, znemožňovala výhled kamkoliv dál do kraje. Jelikož jsme byli expedice se stavařským duchem, muselo zákonitě dojít na diskuzi o technickém řešení provedení stavby tehdy a její možné variace dnes. No prostě, došli jsme k závěru, že dnes by takovouhle krásu nikdo nepostavil, a když, tak o co by byla nižší, o to by byla škaredší a dražší.

Dvorky pod námi se líbily většině pánské části výpravy, protože svou titěrností dávaly jasně najevo, že jsou dobré tak akorát na cigáro a na nějakou tu bečičku. Žádné hektarové lány ředkviček a jiných bylin se na ně prostě nevejdou.

Po zhruba třetím okruhu jsme svorně usoudili, že nic dalšího nevykoukáme a vydali jsme se tedy na sestup. Ten proběhl bez větších obtíží. V prvním postupovém táboře jsme přibrali odpadnuvšího kolegu, sestoupili do zvonice, prosmýkli se kolem všech třech zvonů a po kamenném točitém a širokém schodišti pohodlnou chůzí sestoupili k patě věže.

Na závěr výpravy jsme si pořídili společnou fotografii, symbolicky před hrobkou, poděkovali našemu průvodci a vydali se dvěma Škodami Octávia MB s radiálními pneumatikami a standardní výbavou zpět do práce.

Posluchači v Olomouci uslyšeli také skladby z kontroverzní desky Drama, která sedmdesátá léta uzavřela. Nechyběl ani slavný majitel osamělého srdce z alba 90125.
Mistr Howe předvedl své umění v obsluze klasické kytary ve dvou po sobě jdoucích akustických skladbách. „Mood for a Day“ a „Clap“ nenechaly nikoho na pochybách, že Steve Howe, i ve svých dvaašedesáti letech, patří mezi špičkové kytaristy světa. Zpěvák David, který pro toto turné zastoupí nemocného Jona Andersona je náhradou víc než rovnocennou. Chris Squire a Alan White ani snad nemuseli dokazovat, že i oni jsou tím nejlepším, co lze v tomto segmentu hudby najít. A slavný syn slavného otce? Pouze potvrdil průpovídku o jablku a stromu. Snad na rozdíl od svého otce stál, obklopen klávesovými nástroji ze všech stran, poněkud klidněji.
Tři hodiny kvalitní muziky utekly jako voda a při východu z haly bylo slyšet z úst posluchačů všech věkových skupin většinou jen slova chvály.

Léto se pomalu přehouplo do podzimu, za měsíc jsou vánoce. Tak jako každý rok. Nenávratně skončí období sousedských drakiád, lenošení venku a příležitostných prací na zahradě a začne doba svařáku, grogu a lenošení v pozici LHK u debiloskopu.

Nemám zimu rád od té doby, co jsem asi tak v šestnásti letech pod rukou prodal lyže a stržený peníz s kamarádem Richardem propil. Jsem letní typ, mám rád slunce, vodu, zmije.

Na letošní zimu se nevím proč těším. Nevím, vlastně tuším. Letos na jaře jsem pod druhou rukou koupil lyže. Asi dobré, protože pře mnou na nich jezdil sám Bode Miller. Tedy, tohle jméno je na nich napsané a wikipedia tvrdí, že je několikanásobný mistr světa, či co. No, každopádně si plánuji cestu do dětství a mládí, kdy jsem platil za dobrého lyžaře. Prý se to nezapomíná… Uvidíme.
Ještě jedna věc tu je, kvůli které se na zimu těším. Prostřední zimní měsíc, rozuměj únor, je ideální doba pro výsev čili.
Na jednom z předešlých teraristických aktivů či herpetologické konferenci (jak kdo chcete) mi kamarád Richard (neplést s předchozím Richardem) dal ochutnat habanero. Ne že bych před tím nikdy nic pálivého nejedl nebo neznal čili papriky, ale nějak jsem tomu dřív nevěnoval pozornost. Chuť mne naprosto uchvátila a já pochopil, že mám nového koníčka. Dal jsem se do studia rostliny s vědeckým názvem Capsicum annuum. Záhy jsem zjistil, jak se od sebe jednotlivé odrůdy liší, kdo to byl Scoville a jeho jednotky a spoustu dalších, užitečných informací.
Po poměrně ledabylé přípravě jak hardwarové tak softwarové jsem zasadil několik semínek čili, před tím doručené z internetového obchodu. Jen tak, do malého květníčku do hlíny a čekal jsem co se bude dít. Asi měsíc nic, no a potom začaly vykukovat zelené lístečky. Ze třech druhů sice vyrašil jen jeden, ale i tak, radost jsem měl obrovskou.
Pravda, ve svém životě jsem snad kromě hrášku nikdy nic nepěstoval, dokonce ani trávu ne.Tak jsem jen zaléval a čekal jak to poroste.
Abych to zkrátil, neměl jsem tucha ani o hnojení, ani o zaštipování, takže výsledkem z cca 15 zasazených semínek jsou tři plodící rostliny Jalapeños a jedna bonsai Habanero White, samozřejmě bez plodů.
Aby mi to nebylo líto, koupil jsem na tržnici čtyři rostliny, které už měly částečně plody. Na mou bezelstnou otázku, o jakou že se to jedná formu, se mi dostalo od bodrého pěstitele odpovědi zhruba tohoto znění: „teto só te svíčke a toto só normálňé feferóny, ja?!“.
Tato odpověď mou vědeckou duši sice neuspokojila, ale za to mi dala dostatečný prostor k tomu, abych začal zjišťovat, porovnávat, ochutnávat, prostě dobírat se k poznání, co že to vlastně pěstuji.
Letošní úroda je opravdu začátečnická, mám pár zralých Jalapeños a několik desítek papriček, které mohou být klidně Piri-piri nebo Cayenne mini nebo klidně cokoliv jiného.
Zato na příští rok jsem vybaven. Načetl jsem na různých fórech osvědčené postupy jak a kdy a do čeho sázet, jak pěstovat, hnojit no a tak. Rodinní příslušníci okamžitě pochopili situaci a k narozeninám mi věnovali darem semínka několika, teď už popsaných, odrůd. Dáreček za pár korun, ale udělal mi obrovskou radost. Dokoupím přes zimu (to je určitě zlevní) okenní pařníčky na předpěstování. Proto se těším na tuto zimu, hlavně tedy na zmíněný únor.

Zhruba před týdnem jsem sklidil větší část úrody červených paprik a abych je nějak uplatnil, udělal jsem si takovou lehce pálivou omáčku. Když ji ochutnala moje žena, rozzářili se jí oči. Nevím tedy jestli to bylo kapsaicinem nebo nadšením, ale faktem je, že mě pochválila. Dokonce řekla, že ta má omáčka je lepší než Pure Death, kterou jsem objednal nedlouho před tím, a kterou byla (a je) žena nadšena. Byl jsem na sebe pyšný.

Pokud by chtěl někdo omáčku zkusit také, recept je jednoduchý.

Nakrájíme papriky čili (libovolné) i se semínky, přidáme na čtvrtky nakrájená oloupaná červená rajčata, česnek, sůl, rýžový ocet a panenský olivový olej. Vše v přiměřeném množství a rozmixujeme na hrubo. Dáme vychladit do lednice a můžeme servírovat. Před upotřebením protřepat, klidně i zamíchat. V chladu by měla nějakou dobu vydržet.

Vím, není to nic moc, ale vzhledem k nedostatku potřebného materiálu, nemohl jsem dělat pokusy s jednodruhovými omáčkami. Příští rok to snad bude lepší. Určitě dám vědět.

Dlouho jsem nic nenapsal, nějak nebyla chuť, byť podnětů byla přehršel. Prostě se mi nechtělo. Mám jiné starosti, radosti a podobně. Ovšem událost z minulého týdne mne nabudila a já vzal svého Parkera a sesmolil jsem pár řádků. Vlastně jsem sedl za klávesnici.

Éterem (a nejen ním) se nese česko-slovenský hit.

Otravuje s ním většina rozhlasových stanic.

Nemám nic proti nejrůznějším aktivitám, které nám připomínají zbytečné a trochu sobecké rozhodnutí rozdělit naši republiku, ale co je moc… Sentiment je fajn, jen ho nesmí být příliš. Nemám rád Chinaski, nemám rád jejich frontmana Malátného či jak se jmenuje. Nemám rád kolovrátkové melodie, prostoduché texty a klišé. V této formaci se nešetří ničím. A národu se to, považte, líbí. No, národu. Spíš bych řekl tlupě vylízaných skřetů bez mozku, vkusu a studu, kteří jsou ochotni peníze, které povětšinou vydělal někdo jiný, utratit za SMSky s hlasováním v obskurních soutěžích. Pravda je, že této fabrice na šlágry jejich výrobní program funguje, a to už dlouho. Nebudu rozebírat produkci zmíněného souboru, nejsem hudební kritik a s mým sluchem to také není absolutní, o tom tento článek není.

Po poslechu písně a po přečtení textu (protože černé je černé a uši mohou svého nositele mýlit a co je psáno je i dáno) jsem napsal scénář, protože jsem v hloubi své nepokojné duše přesvědčen, že takovéto veledílo potřebuje veleklip. Tady je:

- začátek scénáře -

Slovensko­­-Česká hranice, neurčitý čas, neurčité pohoří, stmívá se. Dva zmrdi sedí naproti sobě na prašné cestě a v napřažených, zprava doleva se kývajících pažích, zapalovače. Plápolání slabých ohýnků… Přes cestu stařičká dřevěná závora, která pamatuje Jánošíkova psa coby štěně. Srdceryvná melodie a skřeky zmrda Malátného a zmrda Timka se nesou ztichlým horským krajem.
Z dálky přijíždí dampr CAT 773F naložený poctivými třiceti kubíky makadamu. Unylé „na na“ dvou hlavních protagonistů zvolna zaniká v řevu dvanáctiválce, který hravě zdolává pohraniční kopce.
Oba zmrdi, řádně sjetí lacinou ganjou z vietnamské tržnice ovšem blížící se nebezpečí nevnímají, tlemí se navzájem na sebe a pohupují se v rytmu songu.
Dampr, s mohutným odfouknutím ze svého brzdové systému dle normy ISO 3450: 1996, zastaví jen pár metrů od naší dvojice. Oba zmrdi pootočí hlavy a nechápavě hledí na naleštěného krasavce, který veze stavební materiál na nedalekou stavbu ekologicky nezávadné atomové elektrárny, díky které je v našem nejmenovaném pohoří zachráněno jedno údolí, pyšnící se výskytem ohroženého lesáka Cucujus haematodes. Nechápou, co se to děje, ale každopádně je to přivádí k záchvatu smíchu.
Šofér, starý mazák pocházející ze sídliště Lunik II, odkojený kytarovými rify Tommiho Iommiho, dělá v úkole a nemá čas čekat, až THC v těch dvou blbech přestane účinkovat a oni zvednou své otylé prdele a nechají ho dělat jeho práci.
Zatroubí. Smích. Zatroubí znovu, smích znovu…
Servomotor, jako poslušný sluha, stáhne okýnko. Šofér se chystá vyklonit ven a oba zmrdy počastovat jadrnou šarišštinou. Nadechuje se a… v tom k jeho uším doletí verš, za který by se ani Jirka Zmožek nemusel stydět. Nevěří svým uším, mozek analyzuje význam slov „dneska sme každý vlastním pánem, za to díky čus a ámen“.
Nervové okruhy nesou rychlostí světla potřebné impulsy svalům. Pravá noha sešlapuje plynový pedál k podlaze, levá pouští spojku. Žlutý obr zařve a silou svých sedmiset koní se vzepne k potemnělé obloze. Kužely světla ozáří mdlý měsíc. Následně opíšou křivku směrem dolů k horizontu a na několik málo sekund osvítí nechápavé tváře stále se tlemících zmrdů. CAT vyrazí vpřed…
V prachu, který se zvolna zvedá z cesty, lze tušit trosky závory a na zemi neurčité stíny. Červená koncová světla katrpillaru pomalu mizí za horizontem v táhlé pravotočivé zatáčce. Ticho, klidné ticho.
Zpovzdálí se nese tichá melodie úplně jiné písně.

- konec scénáře -

Vzkaz pro p. Renče. Kdybyste se ujal realizace, zřeknu se honoráře ve prospěch sdružení Zamenis.

PS: abych předešel případným nesrovnalostem prohlašuji, že: zmrd zde zmiňovaný není nadávka, ale definice.

Před časem, když jsem psal tento článek, netušil jsem, jak tento makabrózní seriál zasáhne mé bytí. Sledoval jsem od tehdy s větší či menší nepravidelností příběhy všech těch pitoreskních hrdinů a zoufalých postav. Smál jsem se na celé kolo sarkastickým hláškám nenuceně šarmantního exprimáře Čendy. Dumal jsem nad moudry pronášené inertní sestrou Vendulkou a těšil se na každý příští čtvrtek, resp. úterý.  Shodou okolností zrovna minulý týden, stalo se, že jsem pár dílů vynechal. Do empírového ušáku před debiloskop jsem usedl až včera. Natěšený na nové příhody panoptika z jakési Nemocnice na okraji vkusu. Pro podobně postižené, a především pro ty, kteří neměli možnost včerejší díl vidět, jsem jeho děj shrnul v tomto komorním povídání.Prvních asi dvacet minut si nepamatuji, protože jsem byl své sličné choti, potažmo i sobě, dolít vynikajicí Sauvignon ze sklepú mistra Soviše. Pak to začalo. Doktorka jménem Gita protáhla ultraradiální expanzivní kundometr počítadlem lásky sestry Míši a považte: Míša bude mít zřejme Krista. Na všetečnou otázku zvídavé felčarky, zda někoho má, totiž odpoví Míša zavrtěním hlavy. Pokud není Bulharka, musí to znamenat jediné. Míša nikoho nemá a její těhotenství je dílem vyšší moci a  určitě si v ničem nezadá s tím slavnějším, tedy těhotenstvím Panny Marie. Ecce Homo. Přijde nový spasitel. A že ho tenhle svět sakra potřebuje.

Mezitím se obrazem i slovem přesuneme do jiné ordinace, kde dr. Páleníková vulgo Mrs. John’s slintá blahem nad skutečností, že holčičce Lidušce udělali díru do prdele a tudíž se bude moci za nějaký ten pátek radostně oddávat análnímu sexu. Při další skleničce Sauvignonu řeší švakři Česťa s Hruškou něco velmi delikátního, bohužel smysl debaty se rozplynul ve vůni kopřiv. Výsledkem rozhovoru bylo, že si tito šohajci tykají. Před tím si vykali. Že by ten Sauvignon?
Mezi tím Honza poslal esemesku.

Další kapacita lékařského sboru pronáší tantrickou větu, že fibroelastóza je poslední věta myokardu. V následujícím obraze se Mrs. Páleníková vrací do dětství. Tedy aspoň ve vzpomínkách na hru s panenkami. To prý teď, ve třech, už nejde. No co se dá dělat.
Před špitálem, vpravo z pohledu diváka, je na lavičce zase plno. Sláva. Mezitím, ve funkcionalistické hale rodinné vily dr. Gity, probíhá tlumený rozhovor na téma mužské nevěry. Mladší sestra majitelky vily rve lístky z půgétu, který majitelka bůhvíkde čmajzla. Tepou holky do žhavého želízka, jakým bezesporu nevěra je. Nevyřeší nic, jen se užaslý divák dozví, že Gita je sexuálně lakomá, což je horší vlastnost, než sexuální závist.

V bytě sestry Markéty, vlastně v bytě dr. Prokopa, se  chystá velká sláva. Dr. Prokop vyráží v kvádru před vzdělanou komisi dodělat si maturitu a do toho - tajemné zvonění!
MAMINKA přijela držet palce. Jó holka, láska mateřská nezná hranic, ani stavu. Maminka přijela taxíkem, protože sbalila nového taxikáře. Když jí přednosta Suk natáhl bačkory. Ale pozor, není to obyčejný taxikář, je to taxikář, který je vlastně operní pěvec a zpívá árie v cizím autě. Árie z Dalibora.
Maminka vybaluje z obrovské tašky chlebíčky, víno a preclíky, čímž dodá probíhající oslavě punc noblesy. Markéta jihne, zvlášť po tom, kdy  jí rozverná maminka nabídne tykání. „Říkej mi Leono, pls.“

Gita přiznává, že Česťa je sice kurevník, ale to ji na něm rajcuje nejvíc.
V báru se chystá jakási oslava a Mirka lanaří Míšu, ať jde s ní. Ale copak to jde, aby nositelka budoucího Spasitele vymetala jakési pochybné pajzly „U vidlí“?

Jó, za plentou, ve vile v sadu, se dějí věci. Dobře zajetá třicítka se nemůže hýbat, protože se s manželem prošukala podlahou na půdě a zřejmě si i natrhla píču. Při prohlídce dělal Česťa kočičí hřbet a nějak se blokl a taky se nemůže hýbat. Lékařský verdikt zní: vyměnit na půdě podlahu, jinak naše zdravotnictví zajde na úbytě. A to dokonce i bez dr. Ratha.

Hrůša má psí službu, ale prozměnu taky šuká. Zřejmě toho má jako primář kundologie moc, tak si bere práci domů. Psí služba mimo jiné znamená, že musí jít operovat když osud zavelí. No, šukajíc telefón neslyší. Chystá se velký průser.
Dr. Kroupa, mladý, rozvedený, šarmantní přítel ředitele (pozor, nejsou buzeranti) fouká tedy do mlíka, tahá kaštany z ohně, no prostě asistuje dr. Sukovi (pro zjednodušení to od teď bude Cuk) při těžké, složité a tajemstvím opředené operaci, která následuje po převezení pacientky z baru „U vidlí“ rychlou záchrannou stanicí právě na oddělení primáře Hrůši. Ten, ale jak víme, právě šuká. Kroupa se za běhu převlíká do montérek, spícího syna Tondu (nemohl ho nechat doma, je ještě malý) , který zabalený v dece připomíná batmana, svěřuje do péče inertní sestry Venduly a ředitel Bělouš aspoň drží palce. Mezitím někde Hrůša zřejmě ejakuluje, to bohužel ovšem užaslý divák nevidí. Z Tondy bude jistě jednou batman.

Střihem se dostáváme do bytu dr. Prokopa, který konečně zkoušku z dospělosti udělal a z radosti se zapovídal s tajemným operním pěvcem maminky Leony. Je to totiž Rus a dr. Pokop umí jen Kaťušu. Takže se nezapovídal, ale zazpíval. A mimo jiné, nechce se hned ožrat.

Vendula se chystá číst Tondovi-batmanovi pohádky. Teda vlastně chorobopisy. Kde by se taky na kundologii vzaly pohádky, že? Shluky latinských slov, které Vendula zkušeně vyslovuje se prolínají s výkřiky z operačních a porodních sálů, ovšem batmana moc nezajímají. Vendula tedy sahá do svých magických obrazů a zážitků. Batman se dozvídá srdceryvný příběh o pirátovi Frantovi, který na své šalupě, pod vlajkou s lebkou, pěstuje orchideje. Užaslý divák správně předpokládá, že tento příběh zanechá v batmanovi hlubokou rýhu.
Naštěstí, je to jenom jako.

Ze sálu vychází dr. Kroupa. Zkrvavenou rukou otírá zpocené čelo a kapkami pacientčiny krve špiní prokvetlou kštici, která z něj činí neodolatelného. Zvláště pro něžnější pohlaví. „Měla silný hemoragický šok a vlastně již byla na druhém břehu, když ji dovezli“, prohlásil primář ÁRA, který druhdy tak věrně ztvárnil Klému. Cuk je v depresi.

Tento dovádivý příběh nyní končí. Nejen užaslý čtenář, ale i já, se těšíme na další. Pokračování…

Dívám se na debiloskop a nestačím se divit. Jakýsi nýmand si koupil lupen na pokleslý tyjátr a ejhle, na sesli mu sedí jiný nýmand. Nýmand neváhá a zavolá pátrací chuntu televize Nova. Přijede investigativní novinářka a začne vyšetřovat, kde je závada. Proč nýmandovi zasedli židli? Kdo za to může? Co na to Jan Tleskač? A je to vůbec barevně košér? Nikdo neřeší pokleslost žánru, bohorovně srovnávaného s uměním, žánru, který se nazývá „český muzikál“. Banda pochybných umělců, v podstatě každý, kdo má do prdele díru, píše v téhle zemi muzikály. A čím větší holotu přizve k účinkování, tím vydělá víc peněz. A pak se objeví nýmand, který je přesvědčený o tom, že jeho místo v šesté řadě nalevo od výtahu v multi-kulti kinu je to, za co celý život bojoval.

To jsme to dopadli… Pánbůh nám odpusť

Koukám na tu sestavu a říkám si, jak jim to asi bude šlapat, vždyť ten rozdíl je strašný. Začali klasikou Blue Effect Street, a mé pochyby byly tu tam. Všichni čtyři během chvilky dali jasně najevo, že k sobě patří, že si rozumí. Zpěv Honzy Křížka, který mimochodem hrál s Ivanem Králem či Davidem Kollerem, měl dynamiku, až mi chlupy vstávaly. Zvlášť „ľudová“ ukolébavka Ej, padá, padá rosenka, zařezávajíc se tak hluboko do srdce, nenechala nikoho na pochybách o pěveckých kvalitách Honzy. Přes klasiku Effectů došli k věcem, které Křížek dělal se svou, dnes již neexistující kapelou Walk Choc Ice. Křížek svůj zpěv doprovázel skvělou mimikou i gestikulací, dirigoval publikum, Radim si zase užíval své kytary. Posunuli se opět, tentokrát v čase až k Flamengu a Kuřeti v hodinkách, aby nadšenému publiku předvedli to nejlepší z této slavné desky. Závěr první části vystoupení patřil Čajovně, jistě ta chybět nemohla. Sledovat hru Radima Hladíka bylo i pro nekytaristu silným zážitkem. A nechybělo ani legendární hraní na Gibsonku za zády či houslovým smyčcem.

Deset minut pauza… tak akorát na točené….

A už tu jsou šedovlasí pánové. Tedy až na výjímku. Jirka „Zelí“ Zelenka si prý barví vlasy anžto má mladou manželku. Skupina Etc… & Vladimír Mišík. Z jejich vystoupení, zahrané s neuvěřitelnou lehkostí, byla cítit obrovská radost, která se přenášela na už tak dost nadšené publikum. Etc… hrály věci jak z poslední desky Umlkly stroje, tak i starší věci, včetně zlidovělé „lásky jako Večernice“ - Variaci na renesanční téma z druhé Mišíkovy sólové desky. Přiznali se, že nejen alkoholem živ je člověk, a co se může stát Když se kouří konopí. Pavel Skála se vyznal z nelásky k barmance ve vypalovačce Vedle. Při skladbě Byl jsem dobrej publikum skvěle odzpívalo backgroundový hlas a přesvědčovalo Vláďu, že to tak není. Ale je! Mišíkův „povzdech“ nad tím, že jejich vystoupení vystřihli z koncertu pro SAZKU, kde hráli coby předkapela Alexandrovců, vyvolal bouřlivý smích publika. Naproti tomu Holanova báseň Nad usínající milovanou vyvolávala trochu jiné emoce. Podle mne je to z nejlepších Vláďových věcí. Mišík představil kapelu a na rozloučenou zahrál, jak prý již posledních čtyřicet let, Špejchar Blues.

Tohle ale samozřejmě nemohl být konec. Po bouřlivém potlesku se na pódium začali vracet muzikanti obou kapel a zahráli, jak jinak skladbu veskrze společnou, Sluneční hrob. Grandiózní závěr…

Ale kdepak, tohle není konec. Další bouřlivý potlesk a všichni se vrací na pódium, Honza Hrubý smutně strká krabičku cigaret do kapsy od kalhot. Stounovské Honky Tonky Woman, při kterém se střídali bubeníci, mladíci z Blue Effectu řvali do jednoho mikrofónu a všichni se pohupovali v rytmu. Byl konec.

Publikum se začalo vytrácet, někdo na pivo, někdo už pryč, někdo zůstal v předtuše, že to možná úplný konec ještě nebyl. Nebyl, správně. Na pódium se vrací Vláďa s Radimem a začínají Obelisk, kainarovku o malém pomníku obrovské lásky. Přichází Honza, teď už se zapálenou cigaretou i Jirka Veselý, pro změnu s fajfkou. Způsob interpretace mi vlhčil oči. Po tomto „majstrštyku“ bylo víc než jasné, že nic dalšího už následovat nemůže.

Toto byl vrchol.