Posluchači v Olomouci uslyšeli také skladby z kontroverzní desky Drama, která sedmdesátá léta uzavřela. Nechyběl ani slavný majitel osamělého srdce z alba 90125.
Mistr Howe předvedl své umění v obsluze klasické kytary ve dvou po sobě jdoucích akustických skladbách. „Mood for a Day“ a „Clap“ nenechaly nikoho na pochybách, že Steve Howe, i ve svých dvaašedesáti letech, patří mezi špičkové kytaristy světa. Zpěvák David, který pro toto turné zastoupí nemocného Jona Andersona je náhradou víc než rovnocennou. Chris Squire a Alan White ani snad nemuseli dokazovat, že i oni jsou tím nejlepším, co lze v tomto segmentu hudby najít. A slavný syn slavného otce? Pouze potvrdil průpovídku o jablku a stromu. Snad na rozdíl od svého otce stál, obklopen klávesovými nástroji ze všech stran, poněkud klidněji.
Tři hodiny kvalitní muziky utekly jako voda a při východu z haly bylo slyšet z úst posluchačů všech věkových skupin většinou jen slova chvály.

Koukám na tu sestavu a říkám si, jak jim to asi bude šlapat, vždyť ten rozdíl je strašný. Začali klasikou Blue Effect Street, a mé pochyby byly tu tam. Všichni čtyři během chvilky dali jasně najevo, že k sobě patří, že si rozumí. Zpěv Honzy Křížka, který mimochodem hrál s Ivanem Králem či Davidem Kollerem, měl dynamiku, až mi chlupy vstávaly. Zvlášť „ľudová“ ukolébavka Ej, padá, padá rosenka, zařezávajíc se tak hluboko do srdce, nenechala nikoho na pochybách o pěveckých kvalitách Honzy. Přes klasiku Effectů došli k věcem, které Křížek dělal se svou, dnes již neexistující kapelou Walk Choc Ice. Křížek svůj zpěv doprovázel skvělou mimikou i gestikulací, dirigoval publikum, Radim si zase užíval své kytary. Posunuli se opět, tentokrát v čase až k Flamengu a Kuřeti v hodinkách, aby nadšenému publiku předvedli to nejlepší z této slavné desky. Závěr první části vystoupení patřil Čajovně, jistě ta chybět nemohla. Sledovat hru Radima Hladíka bylo i pro nekytaristu silným zážitkem. A nechybělo ani legendární hraní na Gibsonku za zády či houslovým smyčcem.

Deset minut pauza… tak akorát na točené….

A už tu jsou šedovlasí pánové. Tedy až na výjímku. Jirka „Zelí“ Zelenka si prý barví vlasy anžto má mladou manželku. Skupina Etc… & Vladimír Mišík. Z jejich vystoupení, zahrané s neuvěřitelnou lehkostí, byla cítit obrovská radost, která se přenášela na už tak dost nadšené publikum. Etc… hrály věci jak z poslední desky Umlkly stroje, tak i starší věci, včetně zlidovělé „lásky jako Večernice“ - Variaci na renesanční téma z druhé Mišíkovy sólové desky. Přiznali se, že nejen alkoholem živ je člověk, a co se může stát Když se kouří konopí. Pavel Skála se vyznal z nelásky k barmance ve vypalovačce Vedle. Při skladbě Byl jsem dobrej publikum skvěle odzpívalo backgroundový hlas a přesvědčovalo Vláďu, že to tak není. Ale je! Mišíkův „povzdech“ nad tím, že jejich vystoupení vystřihli z koncertu pro SAZKU, kde hráli coby předkapela Alexandrovců, vyvolal bouřlivý smích publika. Naproti tomu Holanova báseň Nad usínající milovanou vyvolávala trochu jiné emoce. Podle mne je to z nejlepších Vláďových věcí. Mišík představil kapelu a na rozloučenou zahrál, jak prý již posledních čtyřicet let, Špejchar Blues.

Tohle ale samozřejmě nemohl být konec. Po bouřlivém potlesku se na pódium začali vracet muzikanti obou kapel a zahráli, jak jinak skladbu veskrze společnou, Sluneční hrob. Grandiózní závěr…

Ale kdepak, tohle není konec. Další bouřlivý potlesk a všichni se vrací na pódium, Honza Hrubý smutně strká krabičku cigaret do kapsy od kalhot. Stounovské Honky Tonky Woman, při kterém se střídali bubeníci, mladíci z Blue Effectu řvali do jednoho mikrofónu a všichni se pohupovali v rytmu. Byl konec.

Publikum se začalo vytrácet, někdo na pivo, někdo už pryč, někdo zůstal v předtuše, že to možná úplný konec ještě nebyl. Nebyl, správně. Na pódium se vrací Vláďa s Radimem a začínají Obelisk, kainarovku o malém pomníku obrovské lásky. Přichází Honza, teď už se zapálenou cigaretou i Jirka Veselý, pro změnu s fajfkou. Způsob interpretace mi vlhčil oči. Po tomto „majstrštyku“ bylo víc než jasné, že nic dalšího už následovat nemůže.

Toto byl vrchol.

Po krátkém přivítání začali pánové skladbou portorického velikána Jose Feliciana. Následovaly známé i známější věci. Miss July se protahovala lačně na kožešině či Ztracená myšlenka nedobrovolně zaměstnávala mysl, nechyběla ani plavovláska střežící Karlův most proti Švédům, aby až na Kampě odevzadala své tělo. Potom Michal spolykával slova, vypouštěl čmeláčky a vyznával svou lásku vlastně až na márách. Blues o spolykaných slovech, moje citlivá struna, začíná velmi něžně, aby své naléhavé sdělení o tom, že lásku je potřeba vyznávat hned a nečekat, vykřičelo se vší nalehavostí do celého světa. Nad stmívajícím se Uničovem zněla mohutná Michalova harmonika až běhal mráz po zádech. Potom se pánové vydali do světových vod a zahltili nás  klasikou.  Hoochie Coochie Man či Boom Boom rozhoupalo i ty, kteří odolávali a na nádvoříčku nebyl snad nikdo, kdo by se nepohupoval, nebroukal si nebo potichu tleskal. Jednou z perliček bylo třeba Got My Mojo Working.

Na všech třech pánech bylo vidět, jak se svým hraním baví a publikum to vycítilo. Zpětná vazba byla navázána. Jamovali a jamovali, špičkovali se k lepším a hravějším finesám. To, že jsou opravdoví mistři předvedli v kratičké exkurzi do Tenkrát na Západě. Dobré dvě hodiny jsme si užívali bigbeatu v té nejčistší, křišťálové podobě. Na závěr Honza předvedl, že je i šikovný kutil a opravil si své, zřejmě porouchané, housle.

Po cestě domů mne napadla jedna taková ztracená myšlenka. Proč tito pánové, nepravidelně se scházející v pravidelné sestavě, nepotřebují cvičit, nepotřebují seznam písniček co a jak mají hrát.  Prostě se sejdou, mrknou na sebe a hrají a hrají. Naproti tomu je spousta formací, které se scházejí pravidelně, cvičí, vsázejí na image a na konec po jejich koncertě si člověk nějak nemůže uvědomit, kdo že to vlastně byl. Napadlo mne i vysvětlení (možná není správné) – tito pánové hrají protože je to baví, protože chtějí udělat publiku radost.

O tomhle černovlasém okatém fenoménu vím už drahně let. Spíše bych měl napsat  „věděl jsem“, ano, to je to pravé slovo, kterým vyjádřit můj vztah k Radůze. Věděl jsem, že je, že hraje na zednický piáno , že ji objevila Zuzana Navarová někde na Karově mostě a že je dobrá. To bylo asi vše.
Před nějakým časem se mi do rukou a do uší dostaly postupně všechny tři její dosavadní desky. Zaposlouchal jsem se do první, do druhé, podruhé do první, potřetí do druhé a tak dále, a nemohl se jich nabažit. Nabažit se Hlasu, nabažit se naléhavých sdělení řvané tím Hlasem za doprovodu nádherně rytmických a barevných tónů těch (ne)obyčejných nástrojů. Nabažit se sdělení, která jako by mi „z duše mluvila“. Prostě Radůza se trefila do mě. Nebo já do Radůzy?
Zjistivše, že se přijede podívat  a zahrát i k nám, vydal jsem se pro lístky. S nadšením mě vlastním o týden dřív než začal předprodej.
Dědek s cibulí otevřel bránu  a Radůza nás vedla zahradou svých písní po klikatých cestičkách mezi kytarou, harmonikou a piánem a nabízela ovoce své plodnosti. Tu utrhla Čutoru, tu Pohlednici, tu Cestou do Jenkovic Na sever zas chytly její oči divej lesk a s vědomím, že Jednou to pomine se pomalu tradá, tradá začínala loučit. Nedovolili jsme jí to. Bylo málo těch pravd, lží a poesie, které na nás křičela svým Hlasem. Tak jako Vysockého Plachtu. Chtěli jsme víc, chtěli jsme se nabažit.
Přidávala. Přidávala. Přidávala …
Přidala krásnou polskou básničku o koze, sice se zlomenýma nohama, ale přesto (nebo právě proto?) veselé. Svou vášeň pro cizí jazyky hned na to zhmotnila v lidové častušce o vzniku tureckého proletariátu, kdy na břehu řeky potká chudý hoch ještě chudší dívku a zřejmě spolu založí  chudou tureckou rodinu, podporující turecké hospodářství Turecka. Samozřejmě v turečtině.
Ze slibovaných šestatřiceti slok romantické balady v kalabrejštině, které ani italové nerozumějí, se vyklubalo jen šest příjemných slok, snad prý o lásce. Na samý závěr Zahrály housličky teskně a tence.
Konec – šlus.
Radůza se narodila ve stejný den jako geniální český fotograf Josef Sudek. A taky moje dcera… Mám se na co těšit?!