Tak především jsem se už dříve začal zbavovat přesvědčení, že banda kreativců, volnomyšlenkářů, editorů a ostatních looserů kolem Barbary Bulvové, píše scénář s nějakým výhledem do budoucna. Tedy, že celý seriál má nějakou koncepci, dějovou linku, zápletku, katarzi, vyvrcholení a ostatní nezbytné propriety dobrého příběhu. Ani myšlenka, že písemné podklady (nazvat to scénář je velice odvážné) pro kameramana a partu neherců, tedy jakési noty, aby zmínění měli alespoň rámcovou představu, co mají přibližně říkat, jak se pohybovat a ke komu se zrovna tulit a kde tak asi stojí kamera, vznikají náhodou se neujala. Ne tak to není. Myslím, že jsem té věci kápl na kloub. Nemám to sice potvrzené ani ověřené. Ale co není může být. S výzkumem jsem teprve na začátku. Po shlédnutí mnoha dílů, analýzy děje, prognózy vývoje, budování psychologického profilu jsem, po započítání statistické odchylky, došel přibližně k tomuto závěru.

Tak jak na netu existuje generátor textů v jaZYCE MILOslavA HeBkEHO, nebo nezbytná pomůcka pro budoucí voliče sociální demokracie, určitě existuje i generátor scénářů OVRZu. Pravda, je zcela jistě ukryt za neprostupnou hradbou firewallů, ohnivých zdí či DMZ. A to tak, že dobře. Strýček Google sice nenajde na klíčovou kombinaci slov „scénář + generátor + OVRZ“, ani jednu stránku, ale to není směrodatné. Zarážející je, že i taková těžké váha jako je MinӨhledač si na tomto zadání vyláme zuby. Zřejmě borci ze štatlu někde udělali chybu. Ale zpět k tématu.

ScénOVRZátor (můj ryze soukromý název pro generátor scénářů OVRZu) existuje. To je prostě pravda jako, že Elvis žije  a Amíci nikdy nebyli na Měsíci. Zcela jistě je jeho jádro napsáno v jazyce Brainfuck, s využitím  architektury x128  procesorů a SIMD instrukcemi. Nebudu dalek od pravdy, že kromě několika doktorů z plzeňské university třetího až čtvrtého věku, se na jeho vývoji podílel i legendární tvůrce neméně slavného programu pro zrychlení internetu. Ten, jehož jméno nesmí být vysloveno (nicméně zasvěcení vědí) je jeden z mála na sever od obratníku Kozoroha, který je schopen se zhostit takovéhoto úkolu. A co víc, zdárně ho i vyřešit. Takže tvůrce známe, teď se zkusíme podívat na to, jak vlastně generátor funguje.

V první fázi je potřeba pozdravit obligátním „Hello World“

++++++++++[>+++++++>++++++++++>+++>+<<<<
-]>++.>+.+++++++..+++.>++.<<++++++++++++
+++.>.+++.——.——–.>+.>.

Potom je nutné zadat počty a jména protagonistů (internet není nafukovací, nebudu je vypisovat všechny). Dalším nezbytným krokem je informace o výších hypoték jednotlivých protagonistů a jejich nesplacených úroků a jistiny. Tato informace je nezbytná pro stanovení výše honoráře. Navíc, po stisknutí Red Button, je tato odeslána příslušnému FÚ. Potom operátor zadá, kde přibližně v Kamenici se bude scéna odehrávat. Pro výběr může použít Array Dropdown s předvolenými destinacemi této fiktivní megapole. Připomeňme si nejznámější lokace: U čerta, Share, letiště, u Mázlů f kuchyňy (Mázl je totiž děsnej tvrďák) a samozřejmě Central park a Ř-úúúžofka (brouku). Následně program rozdělí protagonisty podle gender policy na male a female. Rekursivní metoda konečných prvků provede náhodný výběr a sestaví páry, které budou v následujících dílech k sobě poutány různými pojítky. Vytvoření vazby pomocí pyje, hypotéky nebo tchýně je poměrně obvyklé, pouta, chomout či horolezecké lano se nevyskytují tak často. Zde je nutno připomenout, že procesor řídící celý tento generátor, má známou chybu s plovoucí čárkou a je tedy jen otázkou času, kdy sestaví páry stejného pohlaví, či někoho z lidí sváže s případným domácím zvířete. Právní způsobilost navazovat vztahy v této verzi programu zatím není ošetřena.
Místo, herce a vztahy máme, ještě musíme zajistit pacienty a jejich diagnózy. Zde si nelze nevšimnout, že se tvůrci inspirovali u kolegů v zámoří. Tato část programu byla nedávno ošetřena patchem KB89698, který řešil chybu v metodice úchopu injekční stříkačky sestrou, nesprávné hodnoty při měření tlaku na přístroji OMROM 2715 a pád programu při dělení nulou.

Máme nyní víceméně zadány všechny hodnoty které potřebujeme a nezbývá než spustit samotné generování scénáře. To většinou proběhne v několika krocích a postup je signalizován zeleným gauge. Jakmile je proces generování hotov, na monitoru generátoru se zobrazí tiskový výstup kompatibilní s formátem Open Office. Obsluha může tento výstup exportovat do PDF, Excelu a CSV. Nyní nezbývá než výsledek vytisknout v požadovaném počtu kopií, ty rozdat zúčastněným a krokem veselým (zase z toho něco kápne) se odebrat na plac.
Program má také zabudovanou funkci Death, kdy je pomocí zaškrtávátka (checkboxu) označena postava, jejíž představitel se již dále nebude v seriálu vyskytovat. Ať už z důvodů zaplacené hypotéky či žárlivosti partnera. Funkce vypočítá nejbližší možný kritický bod, tedy místo, kdy může postava nějak logicky opustit děj a také stanoví důvod tothoto opuštění. Možností na výběr zde mnoho není. Za všechny např. infarkt myokardu, řádění rowdies a MUDr. Suk. Pokud je funkce volána s parametrem %zombie, znamená to, že se postava do seriálu vrátí. Zde se nabízí třeba služební cesta nebo válka v Zaire. Program používá plug-in Cimr_hdes ver. 1,1, který ovlivňuje demenci herců.

Další funkce a vlastnosti mi zatím zůstávají obestřeny tajemstvím. Ale slibuji, budu pátrat dál. Otevírá se zde mnoho nového, přímo vybízejícího k vědecké práci. Jo, a abych nezapomněl. Program má na výběr dva vzhledy „OfficeXP“ a „AmiPro Like“.

Na závěr, spíš pro ilustraci, ukázka začátku úvodní rutiny pro generování scény objednávky pití (99 lahví piva) v Baru u Čerta (hrají Lucie, Aleš, Pavla, Gita a pes Bublina, kompars nepočítaje):

>++++++++++[<++++++++++>-]<->>>>>+++[>+++>+++<<-]<<<<+<[>[>+
>+<<-]>>[-<<+>>]++++>+<[-<->]<[[-]>>-<<]>>[[-]<<+>>]<<[[-]>>
>>>>[[-]<++++++++++<->>]<-[>+>+<<-]>[<+>-]+>[[-]<->]<<<<<<<<
<->>]<[>+>+<<-]>>[-<<+>>]+>+<[-<->]<[[-]>>-<<]>>[[-]<<+>>]<<
<[>>+>+<<<-]>>>[-<<<+>>>]++>+<[-<->]<[[-]>>-<<]>>[[-]<<+>>]<
<[>+<[-]]<[>>+<<[-]]>>[<<+>>[-]]<<<[>>+>+<<<-]>>>[-<<<+>>>]+
+++>+<[-<->]<[[-]>>-<<]>>[[-]<<+>>]<<[>+<[-]]<[>>+<<[-]]>>[<
<+>>[-]]<<[[-]>>>++++++++[>>++++++<<-]>[<++++++++[>++++++<-] >.<++++++++[>------<-]>[<<+>>-]]>.<<++++++++[>>------<<-]<[- >>+<<]<++++++++[<++++>-]<.>+++++++[>+++++++++<-]>+++.<+++++[ >+++++++++<-]>.+++++..——–.——-.++++++++++++++>>[>>>+
>+<<<<-]>>>>[-<<<<+>>>>]>+<[-<->]<[[-]>>-<<]>>[[-]<<+>>]<<<< [>>>+>+<<<<-]>>>>[-<<<<+>>>>]+>+<[-<->]<[[-]>>-<<]>>[[-]<<+>
>]<<<[>>+<<[-]]>[>+<[-]]++>>+<[-<->]<[[-]>>-<<]>>[[-]<<+>>]<
+<[[-]>-<]>[<<<<<<<.>>>>>>>[-]]<<<<<<<<<.>>—-.———.<< .>>—-.+++..+++++++++++++.[-]<<[-]]<[>+>+<<-]>>[-<<+>>]+>+<
[-<->]<[[-]>>-<<]>>[[-]<<+>>]<<<[>>+>+<<<-]>>>[-<<<+>>>]++++
>+<[-<->]<[[-]>>-<<]>>[[-]<<+>>]<<[>+<[-]]<[>>+<<[-]]>>[<<+>
>[-]]<<[[-]>++++++++[<++++>-]<.>++++++++++[>+++++++++++<-]>+
.-.<<.>>++++++.————.—.<<.>++++++[>+++<-]>.<++++++[ >----<-]>++.+++++++++++..[-]<<[-]++++++++++.[-]]<[>+>+<<-]>>
[-<<+>>]+++>+<[-<->]<[[-]>>-<<]>>[[-]<<+>>]<<[[-]++++++++++. >+++++++++[>+++++++++<-]>+++.+++++++++++++.++++++++++.——
.<++++++++[>>++++<<-]>>.<++++++++++.-.———.>.<-.+++++++ ++++.++++++++.———.>.<————-.+++++++++++++.—– —–.>.<++++++++++++.—————.<+++[>++++++<-]>..>.<- ———.+++++++++++.>.<<+++[>------<-]>-.+++++++++++++++++
.—.++++++.——-.———-.[-]>[-]<<<.[-]]<[>+>+<<-]>>[-
<<+>>]++++>+<[-<->]<[[-]>>-<<]>>[[-]<<+>>]<<[[-]++++++++++.[
-]<[-]>]<+<]

Doufám, že se i vám bude líbit.

Naše osmičlenná, genderově nevyvážená skupina dobrodruhů, opustila svá pracoviště a za hustého dopoledního trafficu se přesunula na Svatováclavské náměstí v Olomouci. Zde jsme byli svědky toho, jak blondýna z Mlsné kočky, dokáže svou felicií spolehlivě zaparkovat na místě, které by normálně stačilo třem průměrně inteligentním lidem v o poznání větších autech.

Výstup jsme zahájili s prvním úderem zvonu Panna Maria Svatohostýnská, který ohlašoval 11 hodin. Kolega velmi lapidárně vyjádřil atmosféru a zvuk skoro pětitunového zvonu slovy „tak tomu říkám bigbít!“. Zvonil nádherně a z bezprostřední blízkosti nebyl zvuk vůbec nepříjemný, spíše majestátní. Protáhli jsme se mezi trámovím, v uších nám lehce zvonilo, a postoupili po plechových schodech ze zvonice do prvního, postupového tábora.

Fascinující pro mne bylo točité schodiště stoupající středem věže odtud až do krovu. Moderní, ocelové schodiště a bílé zdi s okny kolem, ve mě, nevím proč, evokovaly vzpomínky na A. C. Clarka a jeho Setkání s Rámou. Výstup vzhůru, levotočivou zatáčkou, trval nějakých pět minut a někteří to v polovině vzdali a zahanbeně se vrátili. Na konci schodiště nás čekal průchod střešním pláštěm na ochoz. Nad mou hlavou se nacházela úchvatná symetrie ocelové konstrukce samotné špičky věže. Byla ve tmě, moje SB-800 si ale s tímto malým hendikepem docela snadno poradila. Zde jsme mohli vyslovit větu, na kterou se většina z nás těšila už od samé paty věže: „vrchol je dobit“. „Dobit, no nic moc“. „Když to srovnám s tím výletem na Kokořín…“

Postupovali jsme po ochozu, jak řekl kolega „antiklokvajs“, a obdivovali jsme panoramata města a velmi blízkého okolí, protože inverze, opar, či co to bylo za sračku, znemožňovala výhled kamkoliv dál do kraje. Jelikož jsme byli expedice se stavařským duchem, muselo zákonitě dojít na diskuzi o technickém řešení provedení stavby tehdy a její možné variace dnes. No prostě, došli jsme k závěru, že dnes by takovouhle krásu nikdo nepostavil, a když, tak o co by byla nižší, o to by byla škaredší a dražší.

Dvorky pod námi se líbily většině pánské části výpravy, protože svou titěrností dávaly jasně najevo, že jsou dobré tak akorát na cigáro a na nějakou tu bečičku. Žádné hektarové lány ředkviček a jiných bylin se na ně prostě nevejdou.

Po zhruba třetím okruhu jsme svorně usoudili, že nic dalšího nevykoukáme a vydali jsme se tedy na sestup. Ten proběhl bez větších obtíží. V prvním postupovém táboře jsme přibrali odpadnuvšího kolegu, sestoupili do zvonice, prosmýkli se kolem všech třech zvonů a po kamenném točitém a širokém schodišti pohodlnou chůzí sestoupili k patě věže.

Na závěr výpravy jsme si pořídili společnou fotografii, symbolicky před hrobkou, poděkovali našemu průvodci a vydali se dvěma Škodami Octávia MB s radiálními pneumatikami a standardní výbavou zpět do práce.

Dlouho jsem nic nenapsal, nějak nebyla chuť, byť podnětů byla přehršel. Prostě se mi nechtělo. Mám jiné starosti, radosti a podobně. Ovšem událost z minulého týdne mne nabudila a já vzal svého Parkera a sesmolil jsem pár řádků. Vlastně jsem sedl za klávesnici.

Éterem (a nejen ním) se nese česko-slovenský hit.

Otravuje s ním většina rozhlasových stanic.

Nemám nic proti nejrůznějším aktivitám, které nám připomínají zbytečné a trochu sobecké rozhodnutí rozdělit naši republiku, ale co je moc… Sentiment je fajn, jen ho nesmí být příliš. Nemám rád Chinaski, nemám rád jejich frontmana Malátného či jak se jmenuje. Nemám rád kolovrátkové melodie, prostoduché texty a klišé. V této formaci se nešetří ničím. A národu se to, považte, líbí. No, národu. Spíš bych řekl tlupě vylízaných skřetů bez mozku, vkusu a studu, kteří jsou ochotni peníze, které povětšinou vydělal někdo jiný, utratit za SMSky s hlasováním v obskurních soutěžích. Pravda je, že této fabrice na šlágry jejich výrobní program funguje, a to už dlouho. Nebudu rozebírat produkci zmíněného souboru, nejsem hudební kritik a s mým sluchem to také není absolutní, o tom tento článek není.

Po poslechu písně a po přečtení textu (protože černé je černé a uši mohou svého nositele mýlit a co je psáno je i dáno) jsem napsal scénář, protože jsem v hloubi své nepokojné duše přesvědčen, že takovéto veledílo potřebuje veleklip. Tady je:

- začátek scénáře -

Slovensko­­-Česká hranice, neurčitý čas, neurčité pohoří, stmívá se. Dva zmrdi sedí naproti sobě na prašné cestě a v napřažených, zprava doleva se kývajících pažích, zapalovače. Plápolání slabých ohýnků… Přes cestu stařičká dřevěná závora, která pamatuje Jánošíkova psa coby štěně. Srdceryvná melodie a skřeky zmrda Malátného a zmrda Timka se nesou ztichlým horským krajem.
Z dálky přijíždí dampr CAT 773F naložený poctivými třiceti kubíky makadamu. Unylé „na na“ dvou hlavních protagonistů zvolna zaniká v řevu dvanáctiválce, který hravě zdolává pohraniční kopce.
Oba zmrdi, řádně sjetí lacinou ganjou z vietnamské tržnice ovšem blížící se nebezpečí nevnímají, tlemí se navzájem na sebe a pohupují se v rytmu songu.
Dampr, s mohutným odfouknutím ze svého brzdové systému dle normy ISO 3450: 1996, zastaví jen pár metrů od naší dvojice. Oba zmrdi pootočí hlavy a nechápavě hledí na naleštěného krasavce, který veze stavební materiál na nedalekou stavbu ekologicky nezávadné atomové elektrárny, díky které je v našem nejmenovaném pohoří zachráněno jedno údolí, pyšnící se výskytem ohroženého lesáka Cucujus haematodes. Nechápou, co se to děje, ale každopádně je to přivádí k záchvatu smíchu.
Šofér, starý mazák pocházející ze sídliště Lunik II, odkojený kytarovými rify Tommiho Iommiho, dělá v úkole a nemá čas čekat, až THC v těch dvou blbech přestane účinkovat a oni zvednou své otylé prdele a nechají ho dělat jeho práci.
Zatroubí. Smích. Zatroubí znovu, smích znovu…
Servomotor, jako poslušný sluha, stáhne okýnko. Šofér se chystá vyklonit ven a oba zmrdy počastovat jadrnou šarišštinou. Nadechuje se a… v tom k jeho uším doletí verš, za který by se ani Jirka Zmožek nemusel stydět. Nevěří svým uším, mozek analyzuje význam slov „dneska sme každý vlastním pánem, za to díky čus a ámen“.
Nervové okruhy nesou rychlostí světla potřebné impulsy svalům. Pravá noha sešlapuje plynový pedál k podlaze, levá pouští spojku. Žlutý obr zařve a silou svých sedmiset koní se vzepne k potemnělé obloze. Kužely světla ozáří mdlý měsíc. Následně opíšou křivku směrem dolů k horizontu a na několik málo sekund osvítí nechápavé tváře stále se tlemících zmrdů. CAT vyrazí vpřed…
V prachu, který se zvolna zvedá z cesty, lze tušit trosky závory a na zemi neurčité stíny. Červená koncová světla katrpillaru pomalu mizí za horizontem v táhlé pravotočivé zatáčce. Ticho, klidné ticho.
Zpovzdálí se nese tichá melodie úplně jiné písně.

- konec scénáře -

Vzkaz pro p. Renče. Kdybyste se ujal realizace, zřeknu se honoráře ve prospěch sdružení Zamenis.

PS: abych předešel případným nesrovnalostem prohlašuji, že: zmrd zde zmiňovaný není nadávka, ale definice.

Před časem, když jsem psal tento článek, netušil jsem, jak tento makabrózní seriál zasáhne mé bytí. Sledoval jsem od tehdy s větší či menší nepravidelností příběhy všech těch pitoreskních hrdinů a zoufalých postav. Smál jsem se na celé kolo sarkastickým hláškám nenuceně šarmantního exprimáře Čendy. Dumal jsem nad moudry pronášené inertní sestrou Vendulkou a těšil se na každý příští čtvrtek, resp. úterý.  Shodou okolností zrovna minulý týden, stalo se, že jsem pár dílů vynechal. Do empírového ušáku před debiloskop jsem usedl až včera. Natěšený na nové příhody panoptika z jakési Nemocnice na okraji vkusu. Pro podobně postižené, a především pro ty, kteří neměli možnost včerejší díl vidět, jsem jeho děj shrnul v tomto komorním povídání.Prvních asi dvacet minut si nepamatuji, protože jsem byl své sličné choti, potažmo i sobě, dolít vynikajicí Sauvignon ze sklepú mistra Soviše. Pak to začalo. Doktorka jménem Gita protáhla ultraradiální expanzivní kundometr počítadlem lásky sestry Míši a považte: Míša bude mít zřejme Krista. Na všetečnou otázku zvídavé felčarky, zda někoho má, totiž odpoví Míša zavrtěním hlavy. Pokud není Bulharka, musí to znamenat jediné. Míša nikoho nemá a její těhotenství je dílem vyšší moci a  určitě si v ničem nezadá s tím slavnějším, tedy těhotenstvím Panny Marie. Ecce Homo. Přijde nový spasitel. A že ho tenhle svět sakra potřebuje.

Mezitím se obrazem i slovem přesuneme do jiné ordinace, kde dr. Páleníková vulgo Mrs. John’s slintá blahem nad skutečností, že holčičce Lidušce udělali díru do prdele a tudíž se bude moci za nějaký ten pátek radostně oddávat análnímu sexu. Při další skleničce Sauvignonu řeší švakři Česťa s Hruškou něco velmi delikátního, bohužel smysl debaty se rozplynul ve vůni kopřiv. Výsledkem rozhovoru bylo, že si tito šohajci tykají. Před tím si vykali. Že by ten Sauvignon?
Mezi tím Honza poslal esemesku.

Další kapacita lékařského sboru pronáší tantrickou větu, že fibroelastóza je poslední věta myokardu. V následujícím obraze se Mrs. Páleníková vrací do dětství. Tedy aspoň ve vzpomínkách na hru s panenkami. To prý teď, ve třech, už nejde. No co se dá dělat.
Před špitálem, vpravo z pohledu diváka, je na lavičce zase plno. Sláva. Mezitím, ve funkcionalistické hale rodinné vily dr. Gity, probíhá tlumený rozhovor na téma mužské nevěry. Mladší sestra majitelky vily rve lístky z půgétu, který majitelka bůhvíkde čmajzla. Tepou holky do žhavého želízka, jakým bezesporu nevěra je. Nevyřeší nic, jen se užaslý divák dozví, že Gita je sexuálně lakomá, což je horší vlastnost, než sexuální závist.

V bytě sestry Markéty, vlastně v bytě dr. Prokopa, se  chystá velká sláva. Dr. Prokop vyráží v kvádru před vzdělanou komisi dodělat si maturitu a do toho - tajemné zvonění!
MAMINKA přijela držet palce. Jó holka, láska mateřská nezná hranic, ani stavu. Maminka přijela taxíkem, protože sbalila nového taxikáře. Když jí přednosta Suk natáhl bačkory. Ale pozor, není to obyčejný taxikář, je to taxikář, který je vlastně operní pěvec a zpívá árie v cizím autě. Árie z Dalibora.
Maminka vybaluje z obrovské tašky chlebíčky, víno a preclíky, čímž dodá probíhající oslavě punc noblesy. Markéta jihne, zvlášť po tom, kdy  jí rozverná maminka nabídne tykání. „Říkej mi Leono, pls.“

Gita přiznává, že Česťa je sice kurevník, ale to ji na něm rajcuje nejvíc.
V báru se chystá jakási oslava a Mirka lanaří Míšu, ať jde s ní. Ale copak to jde, aby nositelka budoucího Spasitele vymetala jakési pochybné pajzly „U vidlí“?

Jó, za plentou, ve vile v sadu, se dějí věci. Dobře zajetá třicítka se nemůže hýbat, protože se s manželem prošukala podlahou na půdě a zřejmě si i natrhla píču. Při prohlídce dělal Česťa kočičí hřbet a nějak se blokl a taky se nemůže hýbat. Lékařský verdikt zní: vyměnit na půdě podlahu, jinak naše zdravotnictví zajde na úbytě. A to dokonce i bez dr. Ratha.

Hrůša má psí službu, ale prozměnu taky šuká. Zřejmě toho má jako primář kundologie moc, tak si bere práci domů. Psí služba mimo jiné znamená, že musí jít operovat když osud zavelí. No, šukajíc telefón neslyší. Chystá se velký průser.
Dr. Kroupa, mladý, rozvedený, šarmantní přítel ředitele (pozor, nejsou buzeranti) fouká tedy do mlíka, tahá kaštany z ohně, no prostě asistuje dr. Sukovi (pro zjednodušení to od teď bude Cuk) při těžké, složité a tajemstvím opředené operaci, která následuje po převezení pacientky z baru „U vidlí“ rychlou záchrannou stanicí právě na oddělení primáře Hrůši. Ten, ale jak víme, právě šuká. Kroupa se za běhu převlíká do montérek, spícího syna Tondu (nemohl ho nechat doma, je ještě malý) , který zabalený v dece připomíná batmana, svěřuje do péče inertní sestry Venduly a ředitel Bělouš aspoň drží palce. Mezitím někde Hrůša zřejmě ejakuluje, to bohužel ovšem užaslý divák nevidí. Z Tondy bude jistě jednou batman.

Střihem se dostáváme do bytu dr. Prokopa, který konečně zkoušku z dospělosti udělal a z radosti se zapovídal s tajemným operním pěvcem maminky Leony. Je to totiž Rus a dr. Pokop umí jen Kaťušu. Takže se nezapovídal, ale zazpíval. A mimo jiné, nechce se hned ožrat.

Vendula se chystá číst Tondovi-batmanovi pohádky. Teda vlastně chorobopisy. Kde by se taky na kundologii vzaly pohádky, že? Shluky latinských slov, které Vendula zkušeně vyslovuje se prolínají s výkřiky z operačních a porodních sálů, ovšem batmana moc nezajímají. Vendula tedy sahá do svých magických obrazů a zážitků. Batman se dozvídá srdceryvný příběh o pirátovi Frantovi, který na své šalupě, pod vlajkou s lebkou, pěstuje orchideje. Užaslý divák správně předpokládá, že tento příběh zanechá v batmanovi hlubokou rýhu.
Naštěstí, je to jenom jako.

Ze sálu vychází dr. Kroupa. Zkrvavenou rukou otírá zpocené čelo a kapkami pacientčiny krve špiní prokvetlou kštici, která z něj činí neodolatelného. Zvláště pro něžnější pohlaví. „Měla silný hemoragický šok a vlastně již byla na druhém břehu, když ji dovezli“, prohlásil primář ÁRA, který druhdy tak věrně ztvárnil Klému. Cuk je v depresi.

Tento dovádivý příběh nyní končí. Nejen užaslý čtenář, ale i já, se těšíme na další. Pokračování…

Dívám se na debiloskop a nestačím se divit. Jakýsi nýmand si koupil lupen na pokleslý tyjátr a ejhle, na sesli mu sedí jiný nýmand. Nýmand neváhá a zavolá pátrací chuntu televize Nova. Přijede investigativní novinářka a začne vyšetřovat, kde je závada. Proč nýmandovi zasedli židli? Kdo za to může? Co na to Jan Tleskač? A je to vůbec barevně košér? Nikdo neřeší pokleslost žánru, bohorovně srovnávaného s uměním, žánru, který se nazývá „český muzikál“. Banda pochybných umělců, v podstatě každý, kdo má do prdele díru, píše v téhle zemi muzikály. A čím větší holotu přizve k účinkování, tím vydělá víc peněz. A pak se objeví nýmand, který je přesvědčený o tom, že jeho místo v šesté řadě nalevo od výtahu v multi-kulti kinu je to, za co celý život bojoval.

To jsme to dopadli… Pánbůh nám odpusť

Seriál Ordinace v růžové zahradě jsem zpočátku (prvních asi 30 dílů) ignoroval, tak jako většinu současné NOVA-PRIMA televizní šarády. Zlom nastal, když jsem kdesi na stránkách v bannerové reklamě objevil odkaz na pavouka vztahů. To mne jako teraristu velice zaujalo a jal jsem se pavouka studovat. Krásný barevný propletenec krásných lidí mne rozhodně nenechal chladným. Oči mi zářily jak po lahvi Tramínu a slyšel jsem sám sebe volat „To musím vidět“.Po prostudování televizního programu zakoupivšího v nejbližší trafice jsem zjistil, že 28 díl začíná již za pár hodin. Mé nadšení nebralo konce „Na vlastní oči uvidím všechny ty postavičky a snad začnu chápat i jejich životy“.

Začátky sledování byly těžké, stále jsem se nemohl zorientovat, kdo kam patří, kdo je ským spřízněn, kdo s kým spí a tak podobně. Pavouk vztahů, vytištění barevným inkoustem na kvalitním fotografickém papíře Premium Plus nebyl schopen pokrýt většinu odpovědí na mé otázky. Zřejmě soudruzi z NDR NOVY dlouho pavouka neupgradovali. Jediný tvor, kterého jsem byl schopen identifikovat zcela přesně a napoprvé byl Příšera. Zvířata mě vždycky šla lépe.

S přibývajícími díly na mém diváckém kontě jsem se stával čím dál tím zkušenějším divákem a najednou nebyl problém pojmenovat jednotlivé figury jejich jmény či odříkat některé skvostné dialogy. A to dokonce i v neděli večer v hospodě U mrtvoly, když debata přešla od Formule 1, žen či počasí k tomuto skvostu české dramaturgické tvorby začátku 3. milénia.

Sledoval jsem osudy hrdinů, hltal dialogy i scény, nevěřícně kroutil hlavou nad událostmi a dramaty, nad tou kakofonií stupidity, která se dvakrát týdně prohnala naším obývákem. Začal jsem na sobě pozorovat cosi jako abstinenční příznaky, když jsem jsem z rozličných důvodů tu jeden, tu dva po sobě jdoucí díly neviděl. Naštěstí slečna či paní Lucie Konečná napsala scénář tak fikaně, že divák ani nepoznal, že díly na sebe nenavazují.

Neuvěřitelné množstvím plytkých dialogů (tak hloupě snad nemluví ani v Horních Beřkovicích), předem tušených a navíc přihlouplých zápletek či paskvilů herectví na tak malém prostoru – 2 hodiny týdně – bych nečekal ani od tvůrců legendárního Dallasu.Přesně v duchu myšlenky českého velikána Járy Cimrmana divák čeká, zda bude druhá půlka stejně slabá jako ta první očekával jsem každý nový díl s natěšeností panice, jestli bude aspoň tak špatný jako předešlý. Většinou jsem zklamán nebyl – následující díl byl o φ11,28% horší. Ovšem, to co následovalo včera, tzn. po ordinačních prázdninách mne doslova vykolejilo. To už nebylo necelých 11 a půl procenta proti předešlému. Koeficient úpadku u 1. dílu 3. série nazvaný lapidárně „Jsem na živu“ vyskočil na neuvěřitelných 28,79%! Dobrat se k tomuto číslu, Koeficientu úpadku, lze pouze za pomoci speciálního vzorce, který ovšem tajím po vzoru výrobců Coca Coly či Becherovky. Poměrně složitě se v něm počítá množství spotřebovaného alkoholu v mg/m3 během sledování ve vztahu k sekundám strávených s otevřenou pusou. Celé se to umocňuje úhlovými vteřinami, které se načítají při nevěřícném kroucení hlavou. Potom ve výpočtu figuruje ještě pár pomocných údajů. Výsledek je na konec násoben dvaceti a dělen náhodným číslem.

Docela se těším, jak se bude tento příběh téměř skutečný, vyvýjet. Budu se snažit svou pravidelnou dávku dramatické sterility a debility nepropásnout a příležitostně se k tématu vrátím. Slibuju.

Na závěr si dovolím malou úvahu: honoráře realizačního týmu, platy herců, náklady na vlastní natáčení musí růst do zajímavých rozměrů. NOVA, jakožto komerční TV naštěstí není placena z našich daní. Teda vlastně z čeho je placena? AHA! Z reklamy. Proto místo vítězného křepčení Jensona Buttona po jeho prvním vítězství v F1 vidím reklamu na kundafáče, jogurty a spoustu píčovin, jejichž cena díky reklamě je několikanásobně vyšší než by musela. Na úplný závěr si neodpustím jednu malou parafrázi na známou repliku z neméně známého filmu. Píčaři ze všech sadů, vyližte si prdel. ]]> http://gadjukin.net/archives/picar-v-sadu/feed 0 http://gadjukin.net/archives/ze-by-uz-konecne http://gadjukin.net/archives/ze-by-uz-konecne#comments Mon, 20 Mar 2006 19:06:48 +0000 Jiří http://wp.gadjukin.net/?p=242

…takže, před chvílí sličná rosnička na Nově oznámila, že začalo astronomické jaro. „Konečně“ vydechli jsme někteří a v koutku duše doufáme, že se k astronomickému přidá i to faktické, skutečné, teplé a voňavé jaro.Každý rok se na jaro těším z mnoha důvodů. Letos ale mám o důvod víc.

• nemám rád zimu
• mám rád hady (ti se ve volné přírodě v zimě nevyskytují)
• mám rád volné oblečení, gore-texové sandály a sluníčko
• ušetříme za otop
• holky se ukazují víc a víc a odvážněji

a především

• mám vydáno stavební povolení!!!

Aby toho nebylo málo, začal jsem právě psát svůj blog. Takových na internetu je, řeknou jedni. Ano je, řeknu já. Proč tedy?
Více než před dvěmi desítkami lety jsem začal s koníčkem zvaným teraristika. Ten se z falabelly, možná poníka, transformoval tu v tažného shire, tu v plnokrevného araba, tu v lipickou klisničku vznešeně kráčející hájem mých herpetologických tužeb a přání. Za roky v šupinatém zajetí jsem tu a tam něco pochytil (jak říkával svého času Kristofórum Rozruch), něco přečetl, něco zažil. Aby to nepřišlo vniveč, občas něco napíšu, přidám fotku a tak.
Ruku v ruce, či kopytem v kopytu, bokem po boku s tímto koněm cválá jiný kůň, neméně vzešený, neméně ctižádostivý. Výtvarná fotografie!
S fotoaparátem na krku či stativu je mě možno vídat již hodně dlouho. S menšími či většími přestávkami.

Tak jako se vyvýjejí fotoaparáty, technologie a sotware, vyvýjím se i já a svým vnitřním zrakem vidím stejné věci jiným zrakem, stejným zrakem jiné věci. Prostě permanentní revoluce ve mně. Považovat se za surrealistu nemohu, ale tento myšlenkový směr je mému vnitřnímu zraku asi nejbližší. Jeho protipólem je ženská krása, již jsem bezvýhradným obdivovatelem.
„Jestli se chtěl pán Bůh světu něčím pochlubit, pak jistě tím, že stvořil ženské tělo“ říká Pavel Hvězdář ve Skřiváncích na niti.
Funkční a přehledná fotogalerie byla dalším impulsem k opuštění předchozí verze stránek. Sice ta stará, šedivá galerie byla celá mým dílem, programátorským i designerským, měla však jednu velkou vadu. Byla špatně navržena již ve své struktuře a když jsem se po dvou letech od jejího vzniku vnořil do zdrojových kódů s nápadem cosi vylepšit, usoudil jsem, že programování nechám těm, kdo to umí. Nejsem tedy ani programátor. Nebudu zabíjet čas programováním a budu více fotit. A více se věnovat hadům. A ženskejm. Ale pssst, nikomu ani muk. ]]> http://gadjukin.net/archives/ze-by-uz-konecne/feed 0