Bylo by škoda nevyužít možnosti vystoupat na druhou nejvyšší kostelní věž v České republice. Její vrchol je ve výšce 102 metrů, ochoz je zhruba o 20 metrů níže. Bohužel v den výstupu 26. 11. 2009 byl silný opar, takže viditelnost nebyla nejlepší. No co, no.

Naše osmičlenná, genderově nevyvážená skupina dobrodruhů, opustila svá pracoviště a za hustého dopoledního trafficu se přesunula na Svatováclavské náměstí v Olomouci. Zde jsme byli svědky toho, jak blondýna z Mlsné kočky, dokáže svou felicií spolehlivě zaparkovat na místě, které by normálně stačilo třem průměrně inteligentním lidem v o poznání větších autech.

Výstup jsme zahájili s prvním úderem zvonu Panna Maria Svatohostýnská, který ohlašoval 11 hodin. Kolega velmi lapidárně vyjádřil atmosféru a zvuk skoro pětitunového zvonu slovy „tak tomu říkám bigbít!“. Zvonil nádherně a z bezprostřední blízkosti nebyl zvuk vůbec nepříjemný, spíše majestátní. Protáhli jsme se mezi trámovím, v uších nám lehce zvonilo, a postoupili po plechových schodech ze zvonice do prvního, postupového tábora.

Fascinující pro mne bylo točité schodiště stoupající středem věže odtud až do krovu. Moderní, ocelové schodiště a bílé zdi s okny kolem, ve mě, nevím proč, evokovaly vzpomínky na A. C. Clarka a jeho Setkání s Rámou. Výstup vzhůru, levotočivou zatáčkou, trval nějakých pět minut a někteří to v polovině vzdali a zahanbeně se vrátili. Na konci schodiště nás čekal průchod střešním pláštěm na ochoz. Nad mou hlavou se nacházela úchvatná symetrie ocelové konstrukce samotné špičky věže. Byla ve tmě, moje SB-800 si ale s tímto malým hendikepem docela snadno poradila. Zde jsme mohli vyslovit větu, na kterou se většina z nás těšila už od samé paty věže: „vrchol je dobit“. „Dobit, no nic moc“. „Když to srovnám s tím výletem na Kokořín…“

Postupovali jsme po ochozu, jak řekl kolega „antiklokvajs“, a obdivovali jsme panoramata města a velmi blízkého okolí, protože inverze, opar, či co to bylo za sračku, znemožňovala výhled kamkoliv dál do kraje. Jelikož jsme byli expedice se stavařským duchem, muselo zákonitě dojít na diskuzi o technickém řešení provedení stavby tehdy a její možné variace dnes. No prostě, došli jsme k závěru, že dnes by takovouhle krásu nikdo nepostavil, a když, tak o co by byla nižší, o to by byla škaredší a dražší.

Dvorky pod námi se líbily většině pánské části výpravy, protože svou titěrností dávaly jasně najevo, že jsou dobré tak akorát na cigáro a na nějakou tu bečičku. Žádné hektarové lány ředkviček a jiných bylin se na ně prostě nevejdou.

Po zhruba třetím okruhu jsme svorně usoudili, že nic dalšího nevykoukáme a vydali jsme se tedy na sestup. Ten proběhl bez větších obtíží. V prvním postupovém táboře jsme přibrali odpadnuvšího kolegu, sestoupili do zvonice, prosmýkli se kolem všech třech zvonů a po kamenném točitém a širokém schodišti pohodlnou chůzí sestoupili k patě věže.

Na závěr výpravy jsme si pořídili společnou fotografii, symbolicky před hrobkou, poděkovali našemu průvodci a vydali se dvěma Škodami Octávia MB s radiálními pneumatikami a standardní výbavou zpět do práce.

 

Líbil se článek?

(Nehodnoceno)

 Loading ...