…hnedle vedle bedny s cibulí. Dědkem s cibulí začal včerejší olomoucký koncert Radůzy.

O tomhle černovlasém okatém fenoménu vím už drahně let. Spíše bych měl napsat  „věděl jsem“, ano, to je to pravé slovo, kterým vyjádřit můj vztah k Radůze. Věděl jsem, že je, že hraje na zednický piáno , že ji objevila Zuzana Navarová někde na Karově mostě a že je dobrá. To bylo asi vše.
Před nějakým časem se mi do rukou a do uší dostaly postupně všechny tři její dosavadní desky. Zaposlouchal jsem se do první, do druhé, podruhé do první, potřetí do druhé a tak dále, a nemohl se jich nabažit. Nabažit se Hlasu, nabažit se naléhavých sdělení řvané tím Hlasem za doprovodu nádherně rytmických a barevných tónů těch (ne)obyčejných nástrojů. Nabažit se sdělení, která jako by mi „z duše mluvila“. Prostě Radůza se trefila do mě. Nebo já do Radůzy?
Zjistivše, že se přijede podívat  a zahrát i k nám, vydal jsem se pro lístky. S nadšením mě vlastním o týden dřív než začal předprodej.
Dědek s cibulí otevřel bránu  a Radůza nás vedla zahradou svých písní po klikatých cestičkách mezi kytarou, harmonikou a piánem a nabízela ovoce své plodnosti. Tu utrhla Čutoru, tu Pohlednici, tu Cestou do Jenkovic Na sever zas chytly její oči divej lesk a s vědomím, že Jednou to pomine se pomalu tradá, tradá začínala loučit. Nedovolili jsme jí to. Bylo málo těch pravd, lží a poesie, které na nás křičela svým Hlasem. Tak jako Vysockého Plachtu. Chtěli jsme víc, chtěli jsme se nabažit.
Přidávala. Přidávala. Přidávala …
Přidala krásnou polskou básničku o koze, sice se zlomenýma nohama, ale přesto (nebo právě proto?) veselé. Svou vášeň pro cizí jazyky hned na to zhmotnila v lidové častušce o vzniku tureckého proletariátu, kdy na břehu řeky potká chudý hoch ještě chudší dívku a zřejmě spolu založí  chudou tureckou rodinu, podporující turecké hospodářství Turecka. Samozřejmě v turečtině.
Ze slibovaných šestatřiceti slok romantické balady v kalabrejštině, které ani italové nerozumějí, se vyklubalo jen šest příjemných slok, snad prý o lásce. Na samý závěr Zahrály housličky teskně a tence.
Konec – šlus.
Radůza se narodila ve stejný den jako geniální český fotograf Josef Sudek. A taky moje dcera… Mám se na co těšit?!

Líbil se článek?

(Nehodnoceno)

 Loading ...