Seriál Ordinace v růžové zahradě jsem zpočátku (prvních asi 30 dílů) ignoroval, tak jako většinu současné NOVA-PRIMA televizní šarády. Zlom nastal, když jsem kdesi na stránkách v bannerové reklamě objevil odkaz na pavouka vztahů. To mne jako teraristu velice zaujalo a jal jsem se pavouka studovat. Krásný barevný propletenec krásných lidí mne rozhodně nenechal chladným. Oči mi zářily jak po lahvi Tramínu a slyšel jsem sám sebe volat „To musím vidět“.Po prostudování televizního programu zakoupivšího v nejbližší trafice jsem zjistil, že 28 díl začíná již za pár hodin. Mé nadšení nebralo konce „Na vlastní oči uvidím všechny ty postavičky a snad začnu chápat i jejich životy“.

Začátky sledování byly těžké, stále jsem se nemohl zorientovat, kdo kam patří, kdo je ským spřízněn, kdo s kým spí a tak podobně. Pavouk vztahů, vytištění barevným inkoustem na kvalitním fotografickém papíře Premium Plus nebyl schopen pokrýt většinu odpovědí na mé otázky. Zřejmě soudruzi z NDR NOVY dlouho pavouka neupgradovali. Jediný tvor, kterého jsem byl schopen identifikovat zcela přesně a napoprvé byl Příšera. Zvířata mě vždycky šla lépe.

S přibývajícími díly na mém diváckém kontě jsem se stával čím dál tím zkušenějším divákem a najednou nebyl problém pojmenovat jednotlivé figury jejich jmény či odříkat některé skvostné dialogy. A to dokonce i v neděli večer v hospodě U mrtvoly, když debata přešla od Formule 1, žen či počasí k tomuto skvostu české dramaturgické tvorby začátku 3. milénia.

Sledoval jsem osudy hrdinů, hltal dialogy i scény, nevěřícně kroutil hlavou nad událostmi a dramaty, nad tou kakofonií stupidity, která se dvakrát týdně prohnala naším obývákem. Začal jsem na sobě pozorovat cosi jako abstinenční příznaky, když jsem jsem z rozličných důvodů tu jeden, tu dva po sobě jdoucí díly neviděl. Naštěstí slečna či paní Lucie Konečná napsala scénář tak fikaně, že divák ani nepoznal, že díly na sebe nenavazují.

Neuvěřitelné množstvím plytkých dialogů (tak hloupě snad nemluví ani v Horních Beřkovicích), předem tušených a navíc přihlouplých zápletek či paskvilů herectví na tak malém prostoru – 2 hodiny týdně – bych nečekal ani od tvůrců legendárního Dallasu.Přesně v duchu myšlenky českého velikána Járy Cimrmana divák čeká, zda bude druhá půlka stejně slabá jako ta první očekával jsem každý nový díl s natěšeností panice, jestli bude aspoň tak špatný jako předešlý. Většinou jsem zklamán nebyl – následující díl byl o φ11,28% horší. Ovšem, to co následovalo včera, tzn. po ordinačních prázdninách mne doslova vykolejilo. To už nebylo necelých 11 a půl procenta proti předešlému. Koeficient úpadku u 1. dílu 3. série nazvaný lapidárně „Jsem na živu“ vyskočil na neuvěřitelných 28,79%! Dobrat se k tomuto číslu, Koeficientu úpadku, lze pouze za pomoci speciálního vzorce, který ovšem tajím po vzoru výrobců Coca Coly či Becherovky. Poměrně složitě se v něm počítá množství spotřebovaného alkoholu v mg/m3 během sledování ve vztahu k sekundám strávených s otevřenou pusou. Celé se to umocňuje úhlovými vteřinami, které se načítají při nevěřícném kroucení hlavou. Potom ve výpočtu figuruje ještě pár pomocných údajů. Výsledek je na konec násoben dvaceti a dělen náhodným číslem.

Docela se těším, jak se bude tento příběh téměř skutečný, vyvýjet. Budu se snažit svou pravidelnou dávku dramatické sterility a debility nepropásnout a příležitostně se k tématu vrátím. Slibuju.

Na závěr si dovolím malou úvahu: honoráře realizačního týmu, platy herců, náklady na vlastní natáčení musí růst do zajímavých rozměrů. NOVA, jakožto komerční TV naštěstí není placena z našich daní. Teda vlastně z čeho je placena? AHA! Z reklamy. Proto místo vítězného křepčení Jensona Buttona po jeho prvním vítězství v F1 vidím reklamu na kundafáče, jogurty a spoustu píčovin, jejichž cena díky reklamě je několikanásobně vyšší než by musela. Na úplný závěr si neodpustím jednu malou parafrázi na známou repliku z neméně známého filmu. Píčaři ze všech sadů, vyližte si prdel.