Ani si nevzpomenu, kdy jsem Jana Švankmajera poznal. Vlastně jeho dílo. Vím jen, že to byly Mužné hry a že jsem se při jejich sledování (v kolektivu stejně postižených surrealistů) královsky bavil. Československá televize, jiná tady tehdy nebyla, zařadila hned po skončení této titanové sondy z kocouřích ocasů polních syslů do nitra fotbalového fanouška jakýsi, zcela jistě důležitý zápas v rugby. V tu chvíli jsem uvěřil, že v perestrojkové, bolševicko-frigidní televizi, ovládané perestrojkovými bolševiky pracuje na skladbě programu nějaký adolescent surreálného vnímání světa se smyslem pro humor.Od té doby uteklo hodně vody v  pergamenových potocích, bolševismus vystřídal bolševismus a do našich mozků se nesmazatelně zapsala fenomenální televize (dále jen debiloskop) NOVA. Já za tu dobu shlédl téměř všechna Švankmajerova díla a každým jsem byl vtažen, unesen a vznesen.
Vyhodivše staré dobré, ještě funkční, VHS někam k popelnici ať dělá radost někomu dalšímu, propadl jsem zcela mýtu DVD. Průser ovšem je, že stejnému nadšení z technického a technologického pokroku nepropadli i producenti, vydavatelé a všelijaká ta holota, co se podílí na vzniku stříbrné placky. Za výklady trafik, stánků PNS a ředkviček se týden co týden blýskají všechny možné placky s filmy špatné či ještě horší (umělecké) kvality, Žejms Bond vychází po patnácté v luxusnějším a dražším kitu (to je bedna na dvdčka, která zvýší prodejnost a ospravedlní 1000x vyšší cenu, než by byla slušná), ale že by někdo vydal kit Jana Švankmajera, to ne. Supermultifunkční kinosály s 15 projekčními kabinami a třiceti plátny dávají  nejnovější produkty Cesmínového dřeva. A protože produkce je bohatá a především plodná, nápady hýřící, nenajde se okénko mezi filmy kategorie „B“ až „N“, do kterého by se nějaký ten Švankmajer vešel.
Proto jsem byl docela rád, když jsem objevil, že jeho poslední film „Šílení“ vyšel na DVD a dokonce za cenu víc než příjemnou. Tož hurá, nakupuju, dokud jsou ceny nízké.
Chtěl jsem hned po jeho doručení odstartovat stoličku vášní, zasednout před obrazovku a s popkornem v azbestovém kelímku v ruce, sledovat Šílené. No, ve skutečnosti z bílých vlajek to bylo nakonec jinak. Film putoval mezi ostatní do skříně.
Až jednoho rána, nemohouc spát jsem, pohodlně zalehl na sedačku, oděn v rajčí peří komárů svítících novotou a nastartoval elektrickými výboji přehrávač.
Začátek filmu nás zavádí do hostince u cesty ve kterém se setkávají všichni hlavní hrdinové, o kterých PT divák ještě netuší, že jsou hlavní. Nebudu zde popisovat celý děj, abych snad PT diváka neodradil, či nedejbože nenadchnul. Popíšu pouze část a to, jak film zapůsobil na mě.
Herectví Pana Třísky mám rád dlouhá léta a koncert duše, těla a obrazu, kterým představuje svobodu mysli, radost ze života a odpor k autoritám, včetně té „nejvyšší“, je dílem virtuóza. Naopak, Pavla Lišku jsem nikdy nějak zvlášť nevyhledával, byť v Pupendu mne dostal, tak zde jeho Berlot je figura, která bojuje sama se sebou, s předsudky a pověrami diametrálně opačná než Třískův Markýz. Do třetice k nim přibývá dr. Murlloppe, kterého mistrně vystřihl pan Dušek. Tato zvláštní a nesourodá trojice, jejichž cesty se vzájemně protínají a ovlivňují, pro mne představuje bránu poznání, kterou se snažím otevřít. Klíčníkem k této bráně je němý sluha Pavel Nový, který aniž by vyřkl jediné slovo hovoří zcela jasně a srozumitelně. Vzápětí se objeví láska v podobě krásné Charloty Anny Geislerové aby okamžitě zmizela v temném jícnu vášnivých orgií na oltáři rouhání Markýze, které zmatený a zasažený Berlot pozoruje oknem. Rouhačská scéna Markýze, který zatloukajíc dřevěnému kristovi hřeby do těla, provolává nesmrtelné a věčné zatracení právě Synu nejvyššímu, je pro mne jedním z nejsilnějších momentů v českém, resp. československém filmu vůbec.
Berlot by strašně rád chtěl porozumět tomu co prožívá, ale částečná jeho omezenost umocněná výchovou a předsudky mu nedovolují včas rozeznat antagonistické dobro – svobodu a zlo – jho konformní společnosti.
Démoni v něm řádí jak zjednaní, nechává se tedy zavřít do blázince, doufajíc, že nalezne klíč k řešení svého problému. Léčebné metody dr. Murlloppeho, který je šéfem blázince, jsou postaveny na osobní svobodě jedince, tudíž na všem, co lidská společnost odmítá. Za zdmi blázince opět potkává Charlotu, která mu vypráví srdceryvnou povídačku o vzpouře bláznů, kteří v duchu permanentní revoluce převzali vládu nejen nad svým blázincem, ale i nad svou svobodou. Poražené vedení blázince dlí kdesi v temných útrobách sklepů blázince…
Tady příběh filmu skončím. Bylo by škoda vyprávět jej do konce. Byl jsem přesvědčen, že dílo Jana Švankmajera znám a hned tak mne něco nepřekvapí. Tak už to tak není. Film jsem vydýchával zelenými mraky následujícího půldne a moje mysl utlučená podpatkem střevíce Dagmary M., neměla po zbytek dne svou nejlepší kondici. Film pomocí všech známých Švankmajerových vyjadřovacích prostředků staví PT diváka před rozhodnutí mít nebo být, svoboda či represe. Švankmajer si k práci na scénáři i filmu přizval mimo svůj stálý tvůrčí štáb také dva velikány světové literatury, poesie a života. Prvním je Donatien Alphonse François de Sade, druhým potom Edgar Allan Poe. Jejich duch je cítit z každého políčka filmu.

Jan Švankmajer a všichni zúčastnění odvedli úžasný kus práce a oživily vody české kinematografie hororem, který hned tak obdoby nemá. Všem jim za to děkuji. A čtenáři, který Šílené ještě neviděl, doporučuji. Jsem přesvědčen, že vnímavý jedinec mnohé pochopí a mnohému z toho i porozumí.