Koukám na tu sestavu a říkám si, jak jim to asi bude šlapat, vždyť ten rozdíl je strašný. Začali klasikou Blue Effect Street, a mé pochyby byly tu tam. Všichni čtyři během chvilky dali jasně najevo, že k sobě patří, že si rozumí. Zpěv Honzy Křížka, který mimochodem hrál s Ivanem Králem či Davidem Kollerem, měl dynamiku, až mi chlupy vstávaly. Zvlášť „ľudová“ ukolébavka Ej, padá, padá rosenka, zařezávajíc se tak hluboko do srdce, nenechala nikoho na pochybách o pěveckých kvalitách Honzy. Přes klasiku Effectů došli k věcem, které Křížek dělal se svou, dnes již neexistující kapelou Walk Choc Ice. Křížek svůj zpěv doprovázel skvělou mimikou i gestikulací, dirigoval publikum, Radim si zase užíval své kytary. Posunuli se opět, tentokrát v čase až k Flamengu a Kuřeti v hodinkách, aby nadšenému publiku předvedli to nejlepší z této slavné desky. Závěr první části vystoupení patřil Čajovně, jistě ta chybět nemohla. Sledovat hru Radima Hladíka bylo i pro nekytaristu silným zážitkem. A nechybělo ani legendární hraní na Gibsonku za zády či houslovým smyčcem.

Deset minut pauza… tak akorát na točené….

A už tu jsou šedovlasí pánové. Tedy až na výjímku. Jirka „Zelí“ Zelenka si prý barví vlasy anžto má mladou manželku. Skupina Etc… & Vladimír Mišík. Z jejich vystoupení, zahrané s neuvěřitelnou lehkostí, byla cítit obrovská radost, která se přenášela na už tak dost nadšené publikum. Etc… hrály věci jak z poslední desky Umlkly stroje, tak i starší věci, včetně zlidovělé „lásky jako Večernice“ - Variaci na renesanční téma z druhé Mišíkovy sólové desky. Přiznali se, že nejen alkoholem živ je člověk, a co se může stát Když se kouří konopí. Pavel Skála se vyznal z nelásky k barmance ve vypalovačce Vedle. Při skladbě Byl jsem dobrej publikum skvěle odzpívalo backgroundový hlas a přesvědčovalo Vláďu, že to tak není. Ale je! Mišíkův „povzdech“ nad tím, že jejich vystoupení vystřihli z koncertu pro SAZKU, kde hráli coby předkapela Alexandrovců, vyvolal bouřlivý smích publika. Naproti tomu Holanova báseň Nad usínající milovanou vyvolávala trochu jiné emoce. Podle mne je to z nejlepších Vláďových věcí. Mišík představil kapelu a na rozloučenou zahrál, jak prý již posledních čtyřicet let, Špejchar Blues.

Tohle ale samozřejmě nemohl být konec. Po bouřlivém potlesku se na pódium začali vracet muzikanti obou kapel a zahráli, jak jinak skladbu veskrze společnou, Sluneční hrob. Grandiózní závěr…

Ale kdepak, tohle není konec. Další bouřlivý potlesk a všichni se vrací na pódium, Honza Hrubý smutně strká krabičku cigaret do kapsy od kalhot. Stounovské Honky Tonky Woman, při kterém se střídali bubeníci, mladíci z Blue Effectu řvali do jednoho mikrofónu a všichni se pohupovali v rytmu. Byl konec.

Publikum se začalo vytrácet, někdo na pivo, někdo už pryč, někdo zůstal v předtuše, že to možná úplný konec ještě nebyl. Nebyl, správně. Na pódium se vrací Vláďa s Radimem a začínají Obelisk, kainarovku o malém pomníku obrovské lásky. Přichází Honza, teď už se zapálenou cigaretou i Jirka Veselý, pro změnu s fajfkou. Způsob interpretace mi vlhčil oči. Po tomto „majstrštyku“ bylo víc než jasné, že nic dalšího už následovat nemůže.

Toto byl vrchol.