Naše osmičlenná, genderově nevyvážená skupina dobrodruhů, opustila svá pracoviště a za hustého dopoledního trafficu se přesunula na Svatováclavské náměstí v Olomouci. Zde jsme byli svědky toho, jak blondýna z Mlsné kočky, dokáže svou felicií spolehlivě zaparkovat na místě, které by normálně stačilo třem průměrně inteligentním lidem v o poznání větších autech.

Výstup jsme zahájili s prvním úderem zvonu Panna Maria Svatohostýnská, který ohlašoval 11 hodin. Kolega velmi lapidárně vyjádřil atmosféru a zvuk skoro pětitunového zvonu slovy „tak tomu říkám bigbít!“. Zvonil nádherně a z bezprostřední blízkosti nebyl zvuk vůbec nepříjemný, spíše majestátní. Protáhli jsme se mezi trámovím, v uších nám lehce zvonilo, a postoupili po plechových schodech ze zvonice do prvního, postupového tábora.

Fascinující pro mne bylo točité schodiště stoupající středem věže odtud až do krovu. Moderní, ocelové schodiště a bílé zdi s okny kolem, ve mě, nevím proč, evokovaly vzpomínky na A. C. Clarka a jeho Setkání s Rámou. Výstup vzhůru, levotočivou zatáčkou, trval nějakých pět minut a někteří to v polovině vzdali a zahanbeně se vrátili. Na konci schodiště nás čekal průchod střešním pláštěm na ochoz. Nad mou hlavou se nacházela úchvatná symetrie ocelové konstrukce samotné špičky věže. Byla ve tmě, moje SB-800 si ale s tímto malým hendikepem docela snadno poradila. Zde jsme mohli vyslovit větu, na kterou se většina z nás těšila už od samé paty věže: „vrchol je dobit“. „Dobit, no nic moc“. „Když to srovnám s tím výletem na Kokořín…“

Postupovali jsme po ochozu, jak řekl kolega „antiklokvajs“, a obdivovali jsme panoramata města a velmi blízkého okolí, protože inverze, opar, či co to bylo za sračku, znemožňovala výhled kamkoliv dál do kraje. Jelikož jsme byli expedice se stavařským duchem, muselo zákonitě dojít na diskuzi o technickém řešení provedení stavby tehdy a její možné variace dnes. No prostě, došli jsme k závěru, že dnes by takovouhle krásu nikdo nepostavil, a když, tak o co by byla nižší, o to by byla škaredší a dražší.

Dvorky pod námi se líbily většině pánské části výpravy, protože svou titěrností dávaly jasně najevo, že jsou dobré tak akorát na cigáro a na nějakou tu bečičku. Žádné hektarové lány ředkviček a jiných bylin se na ně prostě nevejdou.

Po zhruba třetím okruhu jsme svorně usoudili, že nic dalšího nevykoukáme a vydali jsme se tedy na sestup. Ten proběhl bez větších obtíží. V prvním postupovém táboře jsme přibrali odpadnuvšího kolegu, sestoupili do zvonice, prosmýkli se kolem všech třech zvonů a po kamenném točitém a širokém schodišti pohodlnou chůzí sestoupili k patě věže.

Na závěr výpravy jsme si pořídili společnou fotografii, symbolicky před hrobkou, poděkovali našemu průvodci a vydali se dvěma Škodami Octávia MB s radiálními pneumatikami a standardní výbavou zpět do práce.

Posluchači v Olomouci uslyšeli také skladby z kontroverzní desky Drama, která sedmdesátá léta uzavřela. Nechyběl ani slavný majitel osamělého srdce z alba 90125.
Mistr Howe předvedl své umění v obsluze klasické kytary ve dvou po sobě jdoucích akustických skladbách. „Mood for a Day“ a „Clap“ nenechaly nikoho na pochybách, že Steve Howe, i ve svých dvaašedesáti letech, patří mezi špičkové kytaristy světa. Zpěvák David, který pro toto turné zastoupí nemocného Jona Andersona je náhradou víc než rovnocennou. Chris Squire a Alan White ani snad nemuseli dokazovat, že i oni jsou tím nejlepším, co lze v tomto segmentu hudby najít. A slavný syn slavného otce? Pouze potvrdil průpovídku o jablku a stromu. Snad na rozdíl od svého otce stál, obklopen klávesovými nástroji ze všech stran, poněkud klidněji.
Tři hodiny kvalitní muziky utekly jako voda a při východu z haly bylo slyšet z úst posluchačů všech věkových skupin většinou jen slova chvály.